Hudební událost probíhala v místním kostele sv. Zikmunda a celá byla zasvěcená strážskému rodákovi Heinrichu Ignazi Biberovi.

Skladatel, kterého proslavily jeho sonáty a houslová virtuozita a kterému císař Leopold udělil šlechtický titul Biber von Bibern, se ve Wartenbergu, dnešní Stráži pod Ralskem, narodil 12. srpna roku 1644. Od jeho narození v těchto dnech uplynulo přesně 370 let.

I po staletích se o Biberovi píše se superlativy a pochvalami. Často bývá označován například jako „nejvýznamnější hudebník, kterého daly v období baroka české země světu" nebo jako „mistr houslí sedmnáctého věku".

Liechtensteini

Biberův rodný dům stával ještě v 70. letech v dnešní Mlýnské ulici ve Stráži. Neodolal ale potřebám socialismu a zesilujícímu tlaku uranové těžby. Musel být zbourán, aby v jeho místech vyrostl panelový dům s byty pro rodiny dělníků z uranových dolů.

O jeho dětství existují jen domněnky. Zřejmě se jak bylo obvyklé naučil hudebním základům u místního regenschoriho. V době jeho narození byl Wartenberg majetkem hraběte Maximiliána Liechtensteina-Castelcorna, bratra tehdejšího olomouckého biskupa. Právě hraběcí rodina zřejmě celkem záhy nasměřovala Biberovy kroky na Moravu.

Sláva barokního skaladatele a houslového virtuóza Hainricha Ignaze Bibera se šířila zejména v alpských zemích. A platí to stále. Dnes se tu prodávají trička s jeho podobiznouBiber pravděpodobně studoval na jezuitském gymnáziu, možná v Opavě, a v době svého dospívání se objevil ještě ve Vídni, Českém Krumlově a ve Štýrském Hradci. Pak se ale znovu vrátil k Liechtensteinům, ke kterým ho pojily vazby z rodné Stráže. Nejpozději roku 1668 vstoupil do služeb Karla Liechtensteina-Castelcorna, olomouckého biskupa, a působil v Kroměříži.

„Už tady byl Biber velmi oblíbeným člověkem. V mládí, zřejmě za studií, se seznámil s pozdějším kaplanem a regenschorim olomouckého dómu Philippem Jakobem Rittlerem, budoucím varhaníkem v České Lípě Jindřichem Aloysem Brücknerem, vídeňským hudebníkem Jakobem Prinnerem a samozřejmě s Pavlem Josefem Vejvanovským, trubačem a Liechtensteinovým kapelníkem, jemuž vděčíme za dodnes dochovanou sbírku hudebnin a v ní za Biberovy vzácné rukopisy," popisuje Jana Slimáčková Michálková v podrobné stati, publikované v časopise Harmonie.

Biber měl se ženou Marií celkem jedenáct dětí, dospělosti se však dožily jen čtyři. Dva synové se uplatnili v Salzburgu jako houslisté, dcery nastoupily dráhu jeptišek.

Speciální finesa

Muzikologové dnes tvrdí, že Biber je jasným dokladem toho, jak velká ztráta vzniká, když hudba 17. století není předmětem zájmu širšího publika. „Právě Biberovy skladby by se jím mohly stát: na jedné straně jsou vysoce náročné nejen hráčsky, ale i posluchačsky, na druhé straně jsou velmi efektní a líbivé," zmiňují odborníci.

Biberův pomník ve Stráži pod RalskemBiber v kompozici užíval takzvané skordatury, přeladění strun houslí jinak, než je obvyklé. Mezi vrcholná díla s užitím této finesy patří Harmonia artificiosa-ariosa a Růžencové sonáty.

Passacaglia pro sólové housle, která uzavírá cyklus Růžencových sonát, je pokládána za největší skladbu pro sólové housle před nástupem J.S. Bacha.

Biberovi byl císařem v roce 1690 udělen šlechtický titul a již jako velevážený muž navštívil na konci 17. století naposledy rodnou Stráž. Ze Salcburku dojel kočárem až na sever Čech a svému synovci tu šel za kmotra. Zemřel nedlouho poté, 3. května roku 1704 v Salzburgu.

Z českých interpretů se na hudbu strážského rodáka soustředil například ansámbl Musica Florea, slovenský soubor Musica aeterna a houslistka Gabriela Demeterová společně s varhaníkem Jaroslavem Tůmou, kteří na moderní nástroje natočili Růžencové sonáty.