Prezidentská kampaň se blíží k vrcholu. Zatímco většina kandidátů operuje miliony, lékař Marek Hilšer utratil zhruba polovinu ze zhruba 300 tisíc, které mu na transparentní účet poslali jeho sympatizanti. Je zastáncem občanského sponzorství, které kandidáty zavazuje pouze voličům, nikoliv sponzorům. A sám přispívá, kde je potřeba. Důkazem je charitativní Kabelkový bazar ve prospěch projektu Obědy pro děti, na který přispěl v Liberci.

Kabelky vydělaly na 2 tisíce obědů.
50 tisíc! Tolik se podařilo vybrat během letošního Kabelkového bazaru

Opravdu se dá dělat kampaň bez velkých peněz?
Já jsem za celý rok utratil kolem 180 tisíc, což je ve srovnání s jinými kandidáty mizivá částka, a přesto jsem kandidaturu získal, takže se ukazuje, že je to možné. Zpočátku mě celá řada lidí varovala, že se kampaň bez velkých peněz dělat nedá, ale proti tomu jsem se postavil. Kdybychom si hned na začátku řekli, že když nejsou peníze, nemá to cenu, nikam bychom se nepohnuli. Pokud člověk chce něco prosadit, měl by za tím jít, bez ohledu na to, jestli má nebo nemá velké peníze. I když samozřejmě, že ve výhodě je vždycky ten, kdo dá do politického marketingu velké peníze, protože je víc vidět. Ale tomu člověk nesmí podlehnout. Dobré zboží se prodává dobře i bez marketingu.

Nejmladší z prezidentských kandidátů, teprve jednačtyřicetiletý lékař a občanský aktivista, VŠ pedagog Marek Hilšer
Český Macron se jmenuje Marek Hilšer

Vy chcete kampaň vést hlavně po sociálních sítích, není přeci jen nevýhoda, že nejste vidět? Lidé často vybírají podle známých tváří, svět funguje vizuálně.
Ano, lidé si někdy řeknou: toho neznám, a tak se o něj ani nezajímají. Jenže tím se připraví o možnost vybrat dobrého kandidáta. Samozřejmě, že výhodu má ten z uchazečů, kdo je víc vidět, ačkoliv za ním nemusí být žádný obsah.

Co kdyby za vámi přišel člověk a řekl: jste mi sympatický, věřím vám, tady máte na kampaň 10 milionů. To už je přeci velké lákadlo.
To bych neudělal. Mám vizi, kterou bych chtěl prosazovat nejen jako kandidát, ale i jako politik či rezident a to je občanské sponzorování politiky. Aby člověk mohl dělat dobře nezávislou politiku, tedy službu veřejnosti, neměl by být závislý právě na těchto velkých sponzorech. Když dostanete velké peníze, cítíte se zavázán. Tak to prostě funguje, ať už člověk chce nebo nechce. Najednou začne dělat kampaň s ohledem na zájmy toho, kdo jej sponzoruje.

Výstava fotografií Michaela Čtveráčka.
FOTO: Čtveráčkovy fotografie míří ke světlu

Znáte své sponzory?
Jedním z prvních byl můj kamarád. Věnoval mi 20 tisíc, přesto, že jeho žena byla v té době na mateřské. Pak mi zavolal jeden můj student, že se se mnou chce setkat Dalibor Dědek, jehož prý oslovil. Sešli jsme se, asi hodinu si povídali a přesto, že jsme se úplně ve všem neshodli, řekl, že se mu líbí můj přístup a daroval mi na kampaň 50 tisíc. Jeho společník také. To mě k ničemu nezavazuje, navíc vím, že pan Dědek ke svým penězům nepřišel žádným nekalým způsobem.

V posledních letech se mezi lidmi vžilo: volte bohaté, ti už mají dost. Co o tom soudíte?
Že je to velký omyl, protože fakt, že je někdo bohatý, ještě nemusí znamenat, že nebude chtít ještě víc. Což se ostatně ukázalo. Navíc je tu pak obrovské nebezpečí, že politiku začne využívat ve svůj prospěch. Ale připouštím, že je velmi složité poznat, s jakými motivy člověk do politiky jde.

V době mediálních zkratek lidé vlastně téměř nemají šanci, pokud ho neznají osobně. Jak se v tom tedy vyznat?
Je dobré vědět, čím se ti lidé v minulosti zabývali. Jaké měli motivy, jestli se snažili něco dělat pro svou obec nebo město, aniž by z toho měli zisk. Není od věci vědět, jaký mají vztah k penězům. To je základ. Je tu spousta lidí, které neuspokojují velké zisky, ale to je přeci nediskvalifikuje, aby mohli dělat dobře politiku.