117274. Číslo, které minulý týden ve Skalici u České Lípy konečně dostalo svou správnou tvář. Číslo, za kterým se skrývá neuvěřitelně smutný, dobrodružný a dojemný příběh z konce války. Příběh, který má velmi silný přesah až do dnešní doby.
Jde o tragický osud francouzského zajatce Eugenea Veuilleta, který zemřel ve svých pětačtyřiceti letech ve Skalici u České Lípy na následky pochodu smrti s největší pravděpodobností 10. května 1945.
Jeho příběh zaujal novoborského zastupitele a amatérského badatele Josefa Doškáře natolik, že se letos v září vydal do Francie pátrat a pídit po dalších informacích, které by vnesly více světla do případu Veuillet, zajatce číslo 117274.
Veillettův osud souvisí s pochodem smrti z koncentračního tábora Schwarzheide, nedaleko Drážďan, jenž se do historie zapsal jako jeden z vůbec nejdelších pochodů smrti. Jeho účastníci překonali 19 dnů a ušli 200 kilometrů. Ze šesti stovek mužů, mezi kterými byli Češi, Francouzi, Poláci, Holanďané i Němci, se posledního dne války dočkala jen polovina.
close
zoom_in
Pro Českolipsko nejsou zprávy o pochodu smrti ze Schwarzheide žádnou novinkou. Jenže dosud se vědělo především o osudech jeho židovských účastníků. Ti byli ve Varnsdorfu naloženi do dobytčích otevřených vagónů a odtud převezeni přes Nový Bor na nádraží v České Lípě. Sedmnáct mrtvých židovských vězňů pak bylo narychlo pochováno v lese u Sosnové.
V říjnu 1945 byly jejich ostatky slavnostně přemístěny na místo, které dnes leží v areálu základní školy Špičák. Tady vznikl malý židovský hřbitov, ten ale v roce 1978 nechali českolipští komunisté zbourat a nový pomník s náhrobními kameny tu znovu vyrostl až v roce 2004.
V České Lípě je tak pohřbený například osmadvacetiletý Leon Kominík, před válkou aktivní sportovec pražského židovského klubu Hagibor, nebo židovský lékař Jan Hellman, svého času vyhlášený vídeňský doktor, který musel proti své vůli sloužit také nechvalně proslulé „zrůdě" Mengelemu.
Pátrání ve Francii
Novoborskému zastupiteli Josefu Doškářovi se ale podařilo získat informace o nežidovských účastnících pochodu smrti ze Schwarzheide, jejichž poslední dny války se od rozdělení ve Varnsdorfu odvíjely jinak a o jejichž osudech na Českolipsku se dosud prakticky nevědělo.
„Dvě stě dvacet nežidovských vězňů se přesouvalo pěšky přes Bor do Skalice. Sem došli 7. května. Střechu nad hlavou našli ve skalické sklárně. Podle posledních informací je v noci 9. května 1945 osvobodili místní partyzáni," popisuje Doškář.
close
zoom_in
Konce války i útrap se už ale francouzský zajatec číslo 117274 nedočkal. Někdy mezi 7. a 10. květnem 1945, během „pobytu" ve Skalici, zemřel. Kamarádi ho 10. května zakopali na louce vedle sklárny. Po válce byl exhumován a poté pohřben na hřbitově ve Skalici. Kvůli obtížné transkripci i výslovnosti byl zajatec pochován pod chybným jménem Eugen Venille.
Convoi de la mort
Chybu ve jménu odhalil a správný tvar potvrdil letos ve Francii právě Josef Doškář. Ve městě Tourcoing se na začátku září zúčastnil konference s názvem „Congres Sachsenhausen", kde se také setkal s historikem Jean-Louisem Lallemandem. „Od něj jsme získali přesné informace o vězni číslo 117274, který byl u nás veden pod jménem Eugen Venille, ve skutečnosti je správně Veuillet Eugene.
Narodil se 16. února 1900 v Saint-Germain-Du-Plain. Zatčen byl v Dijonu 21. 2. 1944. Vězněn byl ve Freiburgu-im-Breisgau, Rheinbachu, Magdeburgu, Sonnenburgu, Sachsenhausenu, Heinkeul a Schwarzheide," popisuje nová zjištění Josef Doškář.
Ve Francii se letos v září ve městě Chatellerault setkal dokonce s posledním žijícím účastníkem nežidovské větve pochodu smrti ze Schwarzheide, panem Paulem Raaymondem Jaminem, který na své cestě za svobodou došel také až do Skalice. Napsal o tom dokonce drobnou knihu Le convoi de la mort: Sachsenhausen Skalice.
„Když jsem mu sdělil, že jsem z Nového Boru, tak se mu okamžitě vybavilo, že do Haidy šli z kopce. Oceňoval naše úsilí připomenout tyto smutné události a ochotně nám podepsal souhlas, že můžeme jeho vzpomínky přeložit do češtiny."
close
zoom_in
Pětačtyřicetiletého Eugenea Veuilleta zakopali jeho kamarádi, spoluvězni, 10. května 1945 na louce u vlakového nádraží ve Skalici u České Lípy. Už o pět dní později byl exhumován a uložen na důstojném místě na skalickém hřbitově, kde je pochován dodnes. Posledních čtyřicet let se o jeho hrob s velkou úctou starají manželé Jarmila a Karel Patočovi ze Skalice. „Cítíme to jako naši povinnost. Moji rodiče žili 25 let ve Francii. Tatínek byl sklář a ve dvacátých letech tam odešel za prací," vysvětlila pro Deník Jarmila Patočová. Manželé nechali v minulých dnech na vlastní náklady vyrobit novou náhrobní desku už se správně uvedeným a Josefem Doškářem ve Francii čerstvě ověřeným jménem francouzského vězně. Desku na náhrobní kámen umístili minulý týden, krátce před Dušičkami.
