Cykloturista nebo chodec tu v blízkosti původní obce vidí, slyší i cítí jen vůni lesa, luk, malebnou podmáčenou nivu Svébořického potoka. Až k cyklotrase sahá oplocení rozlehlé obory Židlov, která je ve správě státních Vojenských lesů a statků. V jiné části katastru jsou pozůstatky kasárenských objektů, podle varovných cedulek část slouží vyznavačům airsoftových her.

close Příběhy opuštěných budov info Zdroj: Deník zoom_in „Vracím se sem často a pokaždé je to zážitek. Vždy na mě působí zvláštní atmosféra, možná díky dávnému osídlení, ale určitě i svou krásnou přírodou, která jasně vítězí a mění k lepšímu tu tvář, ty jizvy, které tady vojáci napáchali,“ komentoval na cyklotrase číslo 3046 vyznavač jízdy na horském kole Martin z České Lípy. Jak sám doporučil, na kolo je zde ideální terén: „Místy je cesta horší, ale stačí sjet stranou a jste tu úplně sám.“

Poměrně velkou farní vesnici si, stejně jako další vsi a samoty v pásmu od Bezdězu po Hamr na Jezeře, po roce 1945 vyhlédl československý stát jako vhodné cvičiště pro svoji obnovovanou armádu. Vhod přišlo, že po vyhnání německy mluvících obyvatel, byla téměř liduprázdná, nevedly tudy železnice, nebyl zde průmysl, ale naopak vojenské letiště v Hradčanech.

Naše armáda zřízený výcvikový prostor využívala do roku 1968, poté celou oblast předala sovětské armádě, která zde vládla až do odchodu v roce 1991. 

„Tady byli pracovití lidé, byli jsme úplně soběstačná obec, všechno tady bylo, krámy, šest hospod. V roce 1946 se všichni museli vystěhovat, naše armáda to tu ještě celkem šetřila, ale Sověti pak všechno zničili, srovnali se zemí,“ reagovala Marie Nešverová, jedna z posledních pamětnic na život v obci na videu pro Národní geopark Ralsko, který se problematice zaniklých vsí v regionu dlouhodobě věnuje.

Vesnice se rozkládala po obou březích potoka a souběžné cesty, jejíž trasu téměř zachovává současná lesní asfaltová cesta od Mimoně a končící rozcestím u pomníku generála Antonína Sochora. Na východním okraji nad rybníkem stával poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie zničený v roce 1948. Jedinou zachráněnou památkou na něj je kdysi hojně uctívaná socha Panny Marie Loretánské z hlavního oltáře, která se nachází v děkanském kostele v Mimoni. A nepatrná hromádka zdiva, pohlcovaná zelení.

V době První republiky zde stálo více než 140 domů, v nichž žilo přes 600 obyvatel. Až na asi 30 Čechů tady lidé mluvili německy. Od roku 1902 zde fungovala poštovní stanice, obec měla od roku 1913 vlastní vodojem a vodovod a od roku 1927 koupaliště na jednom z obecních rybníků. V roce 1922 sem bylo zavedeno elektrické osvětlení, v roce 1928 zřízena soukromá autobusová linka do Mimoně a roku 1931 byly Svébořice připojeny k telefonní síti. 

Lidem před vysídlením tady náleželo 664 hektarů zemědělské půdy, kdy z toho pole tvořila 463 hektarů. Lesní půda pak byla na 1116 hektarech.

Podle dlouholetého policejního pyrotechnika a badatele v Ralsku Václava Bilického západně od obce vyrostla po příchodu Sovětů jedna z nejrozsáhlejších střelnic motorizované pěchoty. „Na střelnicích, které byly po obou stranách cesty, vojáci vystříleli tuny munice ráže 12,7 a 14,5 milimetrů z kulometů vozidel pěchoty, a z jejich kanonů byl vystřelen bezpočet reaktivních kumulativních střel ráže 73 mm a tříštivých střel téže ráže,“ upřesnil Bilický, který zde mimo jiné vybudoval i pozoruhodné malé muzeum týkající se vojenské historie Ralska a pyrotechnické asanace prostoru.

Jak dodal, pěchota zde vystřílela nejvíce protitankových střel RPG-7 všech jejich modifikací, jak cvičných, tak ostrých, ze všech střelnic v Ralsku. V současnosti zbylé ruiny po vojenských objektech a areálech na územní Svébořic jsou nebezpečné, rozpadají se a dál zarůstají vegetací.

close Dobové pohledy na Svébořice. info Zdroj: Vlastivědné muzeum a galerie Česká Lípa zoom_in Dobové pohledy na Svébořice. Zaniklá ves Svébořice (Schwabitz)
Kde stojí: 6 km východně od Mimoně, v bývalém vojenském prostoru Ralsko, dnes součástí města Ralsko
GPS lokace: 50.657925N, 14.815521E
Kdy a kým postavena: První zmínka je z roku 1325.
Kdy zažila největší slávu: Od konce 19. století do konce I. Republiky, žilo zde přes 600 obyvatel. 
Odkdy a proč chátrá: Od roku 1945 bylo vysídleno obyvatelstvo a ves následně začleněna do vojenského prostoru. Poutní kostel ještě v roce 1953 stál, pouze věži chyběla báň. Někdy v 50. letech 20. století byl kostel na třech místech navrtán a vyhozen do povětří, zbytky byly rozstříleny armádou.