Bezmála půl století působí třiašedesátiletý Josef Kreif u dokských dobrovolných hasičů. Není proto divu, že byl před nedávnem vyznamenán řádem sv. Floriána, jedním z nejvyšších vyznamenání, které se hasičům dobrovolníkům uděluje.

Že bude hasičem bylo jasné už od narození. Vždyť s ohněm bojovali už jeho rodiče. „To se dědí. Moji rodiče sloužili také v Doksech," směje se. Řádným členem dobrovolných hasičů v Doksech je od svých 15 let, dřív by ho prý nevzali. Za sebou už má 48 let služby. Krátkou přestávku představovala jen vojenská služba, i na ní však sloužil u hasičů.

Po úrazu konec u profíků

V roce 1974 se stal profesionálním hasičem v České Lípě, jeho kariéru však po čtyřech letech ukončil úraz. „Byl bych tam asi až do důchodu, ale doma jsem si uřízl prsty. Co jsem nezvládl udělat, za mě sice udělali kolegové, ale někomu to vadilo, tak jsem skončil," říká.

Nejtěžší zásah zažil ještě jako profesionální hasič v Novém Boru. „V jednom z rozestavěných věžáků hořela souprava na sváření. Bylo vážné nebezpečí, že celá souprava vybuchne, což by udělalo pěknej randál. Proudem vody jsme řízli ventil a já ho uzavřel. Naštěstí nebyl zapečen. Kdyby to bouchlo, dnes tu spolu nesedíme," říká.

Od roku 2010 už není ve výjezdové jednotce. „První rok mi výjezdy chyběly, byl jsem jak na trní a svrběly mě prsty," říká. Co mu nechybí, jsou zásahy u dopravních nehod. „Vystříhávat někoho, komu není pomoci, to není nic hezkého," tvrdí s tím, že po takovém zásahu pomůže kalíšek něčeho ostřejšího. „Musíte zapomenout, jinak by vás to semlelo," říká.

To pravé kamarádství

A co mu půlstoletí u hasičů dalo? „Poznáte mraky lidí, jejich povahy. Musíte spoléhat jeden na druhého. Tam je to pravé kamarádství. Máte také dobrý pocit ze záchrany majetku či života," říká.

Může srovnávat, proto ví, že se lidé změnili. A to nejen dobrovolní hasiči. „Dříve byli lidé víc k sobě, tolik si nezáviděli. Teď má každý ten svůj byteček, který zamkne a víc ho nezajímá. Nezajímá ho, že támhleten ve dvě ráno vstane a jede v trenkách do zbrojnice," povzdychne si.

Dvě jeho děti syn a dcera jdou v jeho stopách. Oba jsou ve výjezdové jednotce dokských dobrovolných hasičů. Vnoučata hasičský mundůr už také oblékla, byť jen v dětské jednotce. „Jsem tomu rád," říká s hrdostí v hlase.

A čeho by chtěl ještě jako dobrovolný hasič dosáhnout? Dlouho přemýšlí. „Chtěl bych, aby úspěšně pokračovala naše spolupráce s hasiči z polského Bolkówa. Letos také slavíme 145. let od založení dobrovolných hasičů v Doksech. Rád bych se dožil 150. výročí," usmívá se.

Není to ale jediná cena, kterou Josef Kreif v posledních měsících obdržel. Za dobrovolnickou činnost byl dekorován cenou Křesadlo. Jako jediný zástupce Českolipska. „Když se ve městě něco děje, jsem u toho," shrnul lapidárně, za co byl oceněn.