Když Rakousko couvlo. Před sto lety získalo Československo důležitá území
Ačkoli jako den vzniku samostatného Československa slavíme 28. říjen 1918, až datum 10. září 1919 udělalo za první světovou válkou definitivní tečku a potvrdilo Československu, že jeho hranice se už nebude měnit. Ten den Rakousko podepsalo na zámku Saint-Germain-en-Laye mírovou smlouvu, v níž uznalo následnické státy Rakouska-Uherska.
"Tedy, jedno musím přiznat: Kdyby ještě žil starý císař, nedovolili bychom si to," prohlásil ještě v roce 1918 marxisticky orientovaný politik Sociálně demokratické strany Rakouska Karl Renner poté, co Rakousko vyhlásilo po skončení 1. světové války vznik Rakouské republiky a on se stal jejím prvním kancléřem. Dne 10. září 1919 pak Renner vedl rakouskou delegaci, která na zámku na zámku v Saint-Germain-en-Laye poblíž Paříže podepsala mírovou smlouvu, ukončující formálně válečný stav.
Těžká porážka Vídně
Smlouva, jíž kromě Rakouska podepsalo 27 spojenců a zástupců přidružených stran, právně zakotvila rozpuštění rakouské části dřívějšího Rakouska-Uherska a upravila hranice nově vzniklých států s Rakouskem.
Pro Vídeň znamenala těžkou porážku - vítězné mocnosti odmítly její nároky na německojazyčné oblasti v okolních zemích a nedovolily ani spojení Rakouska s Německem - smlouva navíc zakázala používání názvu Německé Rakousko neboli Deutschösterreich, které země do té doby používala. Veškerá vina za rozpoutání válečného konfliktu byla uvalena na Rakousko-Uhersko a Německé císařství.
Československo si polepšilo
Československo si díky dohodě polepšilo: nejenže udrželo německy mluvící oblasti Čech a Moravy, ale získalo i hospodářsky důležité části rakouského území - Valticko a Západní Vitorazsko obsahující i část Českých Velenic s nádražím. Státní hranice Československa a Rakouska byly ve smlouvě definovány vodními toky (Dunajem, Moravou a Dyjí) a odkazem na staré správní hranice mezi zeměmi Předlitavska (tedy mezi Moravou a Dolními Rakousy, Čechami a Dolními Rakousy, Čechami a Horními Rakousy).
Smlouva také potvrdila připojení Podkarpatské Rusi k Československu jako autonomní země s vlastním sněmem se zákonodárnou mocí v otázce místní samosprávy, školství a náboženství.
Rakousko se podpisem dohody dále zavázalo k zaplacení válečných reparací a ke zničení továren na zbraně a výzbroj. Všeobecná branná povinnost byla v Rakousku zakázána, smlouva mu dovolovala pouze profesionální armádu o počtu nanejvýš 30 tisíc mužů. Po oddělení území, jež připadly nově vzniklým státům (kromě územních zisků Československa šlo například o připojení části dolního Štýrska a Korutanska nově vzniklému státu Srbů, Chorvatů a Slovinců - Jugoslávii, Jižního a Italského Tyrolska a Istrie Itálii, Bukoviny Rumunsku a Haliče Polsku), zůstalo Rakousku přibližně 6,5 milionu obyvatel.
Hrozil hlad
K podpisu donutila Rennera především ekonomická situace a hrozba hospodářské blokády. Hlavní průmyslové a zemědělské zdroje někdejšího Rakouska-Uherska totiž nyní ležely na území Československa a uhelné oblasti zase na území Polska (česko-polský spor o Těšínsko smlouva neřešila), takže kdyby Rakousko neustoupilo a tyto země ho přestaly zásobovat, zachvátila by zemi zima a hlad. Smlouva ze Saint Germain vstoupila v platnost formálně 16. července 1920, a právně tak potvrdila zánik Rakousko-Uherska.