"Tedy, jedno musím přiznat: Kdyby ještě žil starý císař, nedovolili bychom si to," prohlásil ještě v roce 1918 marxisticky orientovaný politik Sociálně demokratické strany Rakouska Karl Renner poté, co Rakousko vyhlásilo po skončení 1. světové války vznik Rakouské republiky a on se stal jejím prvním kancléřem. Dne 10. září 1919 pak Renner vedl rakouskou delegaci, která na zámku na zámku v Saint-Germain-en-Laye poblíž Paříže podepsala mírovou smlouvu, ukončující formálně válečný stav.

Těžká porážka Vídně

Smlouva, jíž kromě Rakouska podepsalo 27 spojenců a zástupců přidružených stran, právně zakotvila rozpuštění rakouské části dřívějšího Rakouska-Uherska a upravila hranice nově vzniklých států s Rakouskem.

Pro Vídeň znamenala těžkou porážku - vítězné mocnosti odmítly její nároky na německojazyčné oblasti v okolních zemích a nedovolily ani spojení Rakouska s Německem - smlouva navíc zakázala používání názvu Německé Rakousko neboli Deutschösterreich, které země do té doby používala. Veškerá vina za rozpoutání válečného konfliktu byla uvalena na Rakousko-Uhersko a Německé císařství.

Československo si polepšilo

Československo si díky dohodě polepšilo: nejenže udrželo německy mluvící oblasti Čech a Moravy, ale získalo i hospodářsky důležité části rakouského území - Valticko a Západní Vitorazsko obsahující i část Českých Velenic s nádražím. Státní hranice Československa a Rakouska byly ve smlouvě definovány vodními toky (Dunajem, Moravou a Dyjí) a odkazem na staré správní hranice mezi zeměmi Předlitavska (tedy mezi Moravou a Dolními Rakousy, Čechami a Dolními Rakousy, Čechami a Horními Rakousy).

Smlouva také potvrdila připojení Podkarpatské Rusi k Československu jako autonomní země s vlastním sněmem se zákonodárnou mocí v otázce místní samosprávy, školství a náboženství.

Rakousko se podpisem dohody dále zavázalo k zaplacení válečných reparací a ke zničení továren na zbraně a výzbroj. Všeobecná branná povinnost byla v Rakousku zakázána, smlouva mu dovolovala pouze profesionální armádu o počtu nanejvýš 30 tisíc mužů. Po oddělení území, jež připadly nově vzniklým státům (kromě územních zisků Československa šlo například o připojení části dolního Štýrska a Korutanska nově vzniklému státu Srbů, Chorvatů a Slovinců - Jugoslávii, Jižního a Italského Tyrolska a Istrie Itálii, Bukoviny Rumunsku a Haliče Polsku), zůstalo Rakousku přibližně 6,5 milionu obyvatel.

Hrozil hlad

K podpisu donutila Rennera především ekonomická situace a hrozba hospodářské blokády. Hlavní průmyslové a zemědělské zdroje někdejšího Rakouska-Uherska totiž nyní ležely na území Československa a uhelné oblasti zase na území Polska (česko-polský spor o Těšínsko smlouva neřešila), takže kdyby Rakousko neustoupilo a tyto země ho přestaly zásobovat, zachvátila by zemi zima a hlad. Smlouva ze Saint Germain vstoupila v platnost formálně 16. července 1920, a právně tak potvrdila zánik Rakousko-Uherska.