Název hradu Ralsko na stejnojmenném kopci je odvozen od německého názvu Roll či Rollberg. Jeho trosky se vypínají do okolí a dostat se na něj můžete cestou od Novin pod Ralskem nebo od Vranova u Mimoně.
Zřícenina je nejvýše položenou v Čechách a leží 696 metrů nad mořem. Z bývalého hradu je nádherný výhled a za pěkného počasí je vidět až na Ještěd, Hazmburg, Bezděz, Jedlovou nebo legendární Říp. Na skalnatém vrcholku může turista obdivovat zbytky dvou obytných věží, obvodové zdivo budov i kdysi mohutného paláce. Není bez zajímavosti, že síla zdí, které se zachovaly, dosahuje tloušťky přes pět a půl metru.
Historie je skoupá
Jako s každým hradem, tak i s tímto se pojí nejedna pověst. Jedna je obdobou notoricky známé pověsti o blanických rytířích. I zde má spát vojsko, které přijde na pomoc českému národu, až mu bude nejhůře. Další je o rytíři potrestaném Bílou paní.
O založení hradu se toho ví poměrně málo. Písemně doložené založení není k dohledání, a tak se musíme spolehnout na záznam o rytířském turnaji v Magdeburku roku 983, kterého se zúčastnil i jistý Teodor z Ralska. Dalším vodítkem v pátrání po původu hradu je zmínka o možném majiteli, kterým byl roku 1175 Heřman z Ralska z rodu Markvarticů.
Stejně je možné, že zmíněné záznamy se netýkají přímo hradu, ale usedlostí v podhradí. Archeology doložený výklad uvádí letopočet 1380 jako rok, kdy rod Markvarticů postavil kamenný hrad namísto původní dřevěné stavby. Hrad byl začleněn do soustavy hradů k ochraně a kontrole důležitých obchodních cest.
Bezhlavý vozka
V noci je na hradní cestě možné zahlédnout černý kočár tažený koňmi, jimž z chřtánu šlehají plameny. Na kozlíku pak sedí bezhlavý rytíř s hlavou v podpaží. Podle legendy by to měl být majitel panství, kterého husité po dobytí hradu tímto způsobem poslali na věčnost za napáchané krutosti. Tento příběh je podle všeho skutečně jen legendou, protože historické prameny nezmiňují nikoho, kdo by v té době skonal takovým způsobem.
Roku 1426 si dokonce na dobývání hradu husité vylámali zuby, ale o rok později už zde sídlila kališnická posádka. A dovnitř se dostali bez boje, protože tehdejší vlastník Jan Chudoba z Vartenberka patřil k jejich oddaným přívržencům. Po husitských válkách střídal hrad majitele jako ponožky. Když panství koupila rodina Bíbrštejnů, hrad zpustl.
Léty prověřená lest
Působili zde i loupeživí rytíři. K těmto časům se vztahuje jedna z pověstí uveřejněná v knize Vladimíra Studeckého Báje a pověsti ze severních a západních Čech. „Loupeživí rytíři škodili celému okolí. Nejvíce to pociťovali kupci, kteří cestovali po staré cestě ze Žitavy přes Svébořice do Prahy. Když už řádění loupeživých rytířů překročilo všechny meze, rozhodli se obyvatelé sousedních vesnic hrad přepadnout.
Od jednoho zajatce, kterému se podařilo z hradu uprchnout, věděli, že na hradě každé ráno otevírají bránu a vyhánějí na pastvu hradní dobytek. Stejně tak večer, když uslyší cinkání zvonků krav, otevírají brány. Ozbrojení muži z vesnice se tedy jednoho dne vmíchali mezi stádo, a když obyvatelé hradu otevřeli bránu, využili překvapení, vnikli do hradu a hradní posádku přemohli. Hrad vyplenili a zapálili.
Obě vesnice byly za svůj čin povýšeny na města. Jedna dostala název Mimoň a druhá Stráž pod Ralskem.“ Tolik výňatek z knihy. Možná se tvůrce této pověsti inspiroval Homérovou Odysseou v níž Odysseus obdobným způsobem opouští se svými druhy jeskyni kyklopa Polyféma.
Vlkodlak zmizel
Další z mnoha pověstí hovoří o zakopaném pokladu, který hlídá velký pes, někde se dokonce uvádí vlkodlak. Kde hledat prameny této legendy? O pokladech, jež hlídá pes, bylo sepsáno mnoho pergamenů, ale vlkodlak, ten je v těchto zeměpisných šířkách poměrně unikátní.
Povídá se o podzemí, ve kterém jsou zasypané poklady nedozírné hodnoty. Doložené skutečné historické události, které by vedly ke vzniku této báchorky, se za staletí ztratily, a tak se není čeho chytit.
Hrad byl skutečně po dlouhá desetiletí terčem hledačů pokladů, a tak ho prošpikovali tunely a dírami jako ementál. O tom, že by zde někdo skutečně našel poklad, tak jak jej vnímáme dnes, tedy zlato, mince a drahé kamení, o tom nikdo nic neví. Nebo to velmi dobře hledači utajili. A vlkodlaka, strážce pokladu, tady bohužel nikdo neviděl.
Pro úplnost se sluší dodat, že hora s okolím byla v letech 1969-1990 nepřístupná pro veřejnost kvůli vojenskému prostoru, který obývala bývalá sovětská armáda. V době jejího působení dokonce shořela vyhlídková věž a místy jsou ještě na zřícenině čitelné nápisy v azbuce.
Příště: Vlhošť – svědek vlkodlačích rejdů
Autor: Tomáš Mařas