Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Rozhovor: Darebáky si pamatuji víc než hodné holčičky

Česká Lípa - „Přijít na Špičák nebyl žádný kulturní šok, byl jsem na velké sídlištní školy zvyklý," říká v rozhovoru pro Deník ředitel největší školy na Českolipsku Libor Šmejda.

22.7.2013
SDÍLEJ:

Na schodech vedoucích k ředitelně, kde Libor Šmejda úřaduje už dvanáct let.Foto: Deník/ Michael Polák

S nadsázkou by se dalo říci, že je doyenem mezi řediteli škol na Českolipsku. Už dvanáct let totiž stojí v čele největší školy na okrese a jako učitel tu působí už celé čtvrtstoletí.Libor Šmejda, ředitel základní školy Špičák, pamatuje první roky školy, zažil dobu její rekordní kapacity a jeho rukama prošly stovky dětí.

Teď dovedl největší školu k dalšímu předělu. V těchto dnech začíná na Špičáku největší rekonstrukce v historii školy. Zateplení a výměna oken by měly přinést milionové úspory. Ředitele tak čekají prázdniny strávené především opět ve škole.

Čím jste vlastně chtěl být jako malý kluk?

Přesně si nevzpomínám. Ale moje rozhodnutí dělat kantořinu určitě ovlivnili dva učitelé. Jeden z nich na základní škole, to byl klasický pan učitel, který nás učil matematiku a hudební výchovu, což tehdy nebyla neobvyklá kombinace, protože všichni učitelé museli umět hrát na hudební nástroj. Vynikal pečlivostí v přípravě, náročností, ale také obrovskou spravedlností. Byl velmi objektivní, vnímavý. A na gymnáziu jsem měl kliku na paní profesorku, a shodou okolností to také byla matematička, která pro nás měla obrovské pochopení, byla maximálně vstřícná, náročná, nesmlouvavá, ale velice laskavá. Takže ačkoli matematika nepatří do mého kantorského ranku, tak díky těmto dvěma matematikářům jsem ke kantořině přičichl a potom jsem se už logicky vydal na pedagogickou fakultu.

Já bych u vás spíše čekal, že vašimi vzory budou historici nebo tedy dějepisáři.

Mě dějepis bavil přirozeně. Byl jsem čtivé dítě. Ve věku dnešního druhého stupně základní školy jsem chodil do knihovny snad každý týden a četl jsem úplně všechno, co mi přišlo pod ruku. Měl jsem o to živý zájem. To považuji za obrovský hendikep dnešní doby, protože děti nečtou. Nemají adekvátní slovní zásobu, jejich vyjadřování je ploché. Díky tomu, že naše generace hodně četla, tak nemáme problém vytvářet věty a mluvit ve složitých konstrukcích, protože člověk to do sebe natáhne jako houba právě díky tomu, že hodně čte.

Takže čtení je jedna z věcí, která mě k dějepisu přivedla. Prostě se mi to líbilo. Ale kupodivu na dobrého dějepisáře jsem štěstí neměl. Z mé strany to byl spíš vnitřní zájem.

Jak jste se vlastně dostal do České Lípy? Protože pokud se nepletu, pocházíte poměrně z daleka.

Z východních Čech pocházím…

Já měl za to, že až odněkud z Moravy…

Ne, ale manželka pochází z Moravy. Nicméně do České Lípy jsem se dostal jednoduše: sháněl jsem práci a byt. V posledním ročníku vysoké školy jsme s manželkou začali korespondovat s jedinou možnou oblastí, která tehdy nabízela takové příležitosti, a to byl Severočeský kraj. A tak jsme oslovili různé tehdejší okresní národní výbory, jak to u nich vypadá. Pamatuji si, že jsme nechtěli vyloženě do pánevní oblasti, třeba Mostecko nás nelákalo. A vyšla z toho nakonec Česká Lípa a už jsem tady pětadvacet let.

A na škole na Špičáku jste byl od jejího otevření?

Já jsem nastoupil až v roce 1989. V srpnu, vlastně těsně před revolucí, a od té doby jsem tady nepřetržitě. Na jediné škole.

Jak na vás škola na Špičáku tehdy působila? Ptám se proto, že tehdy dosahovala svých rekordních rozměrů. Třeba prvních tříd bylo hned osm.

Ano, osm paralelek, to pamatuji také. Protože jsem ale studoval v Hradci Králové, což je velké a mimochodem krásné město, a bydleli jsme na Moravském předměstí, což je vlastně obrovské sídliště podobné Špičáku, ovšem mnohem elegantnější, a na praxi jsem chodil na řadu škol včetně sídlištních velikosti Špičáku, tak jsem na ty podmínky tady byl zvyklý. Populační špička, která byla tehdy v České Lípě, byla i v Hradci, i tam se sídliště ještě dostavovalo, takže to, že jsem nastoupil na školu, která měla asi šestnáct set žáků, mě celkem nepřekvapilo. Žádný kulturní šok se nekonal. Také mi bylo o pětadvacet let méně a člověk v tom věku snáší řadu věcí lépe.

Jak vzpomínáte na Sametovou revoluci tady ve škole?

Protože nás tady bylo hodně učitelů a poměrně mladých, dost často absolventů, tak jsme i tady „provedli" sametovou revoluci. Díky nátlaku byla odvolána tehdejší paní ředitelka, která pak odešla. Snažili jsme se zapojit do toho dění tak, jak přicházelo. Někteří intenzivně rychle, někteří opatrně. To bylo dáno nejen osobnostním vybavením, zkušenostmi, tím, co už jsme měli za sebou, ale i rodinným zázemím. Mám porozumění pro to, že člověk, když má doma manželku na mateřské a dvě děti, že musí brát ohledy na rodinu, kterou živí. To není alibismus. To je věc, ať si to přiznáme nebo ne, která musí ovlivnit každého, a tehdy nebylo dlouho jasné, jak to dopadne. Řada lidí to proto brala tímto způsobem, nechtěli se do toho vrhnout po hlavě. Měli obavu, že když to nedopadne, že je pak ze školy vyhodí. A to, že režim své odpůrce pronásledoval, nebo minimálně šikanoval, bylo zjevné.

Bavíme se tu v době, kdy má ve škole začít obrovská rekonstrukce. Je to něco, na co škola vytouženě čekala?

To, že se myšlenku rekonstrukce podařilo prosadit, považuji za jeden ze svých velkých úspěchů. A ze strany města, jako zřizovatele školy a majitele budovy, je to velice racionální a dobrý krok. Jsme největší škola, máme největší rozpočet na provoz budovy, který je ovšem dán díky tomu, že jsou tu obrovské energetické náklady. Hlavně zateplení a výměna oken by měla tuto energetickou náročnost snížit, a to se bavíme o částkách v řádech milionů korun ročně. Jestliže jsme protopili čtyři miliony korun ročně a kolegové si přesto stěžovali, že dostatečná teplota tu pořád není, protože tu byla stará shnilá dřevěná okna, tak bylo jasné, že se s tím musí něco udělat. Po letech příprav a váhání to vyústilo v rekonstrukci, která teď v červenci začne.

Pamatuje si učitel po 25 letech ve škole všechny své žáky?

Dětí, které mi prošly rukama, jsou stovky. Všechny své absolventy rád vždycky vídávám. Mám vizuální paměť, takže si pamatuji, že jsem tohoto mladého pána nebo mladou paní, protože dneska už to jsou často dospělí lidé, učil. A vybavuji si většinou jejich křestní jména. A daleko snadněji si vybavím rošťáky, kteří v paměti obvykle uvíznou hlouběji. Darebáky, kteří mi dávali zabrat, v paměti mám. Bohužel takové ty hodné a pracovité holčičky si vždycky nepamatuji úplně přesně. Ale neplatí to samozřejmě plošně.

Autor: Michael Polák

22.7.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Jaderná elektrárna Temelín. Ilustrační foto.

ANKETA: Měla by se rozšířit jaderná elektrárna v Temelíně?

Firma Bombardier je největším světovým výrobcem letadel a vlaků.

Vyrábějí vlaky pro Rakousko. V České Lípě vznikne až tři sta jednotek vlaků

Mimoň vede tabulku, stoupá i Lokotka

Českolipsko - Příjemný je pohled na tabulky krajské I. B třídy po odehraném devátém dějství.

ANKETA: Měly by být pravomoci prezidenta posíleny?

Liberecký kraj - Dvacet zásadních otázek položil Deník hlavním volebním tvářím devíti stran v Libereckém kraji. Jejich odpovědi vám mohou pomoci při rozhodování, koho budete volit. Sami si také můžete v naši anketě postupně odpovědět na všechny tyto otázky. 

Úředníci budou držet volební pohotovost

Českolipsko – V případě ztráty občanského průkazu mohou voliči využít pohotovosti na českolipském pracovišti osobních dokladů.

Lípa Musica nabídne Hravého Harlekýna

Česká Lípa - Šestý týden 16. ročníku MHF Lípa Musica má jen jednu zastávku, Centrum textilního tisku v České Lípě.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení