Dvaadvacetiletá Eliška Gregorová ze Železného Brodu objevuje krásy života, ráda vymýšlí a překonává výzvy a odmala měla blízko ke sportu. Zakotvila u triatlonu, bodovala na mistrovství České republiky a Ironmana dokončila pod deset hodin. A zatímco ve sportu excelovala, když jí bylo 16 až 18 let, sváděla vnitřní boj s poruchou příjmu potravy.

Zdroj: Deník „Hlavní důvod, proč jsem se rozhodla svěřit, natočit video a poslat ho do světa byl ten, že vidím, jak velký je to problém. Ráda bych ukázala, že člověk nemusí být „kostík“, aby mohl dělat solidně vytrvalostní či jiný sport,“ vysvětlila mladá žena.

Vzpomínáte si na spouštěč, který u vás vedl k poruše příjmu potravy?
Na spouštěč si moc dobře pamatuji. Přečetla jsem si, že jako lidstvo drancujeme planetu, moc jíme a plýtváme jídlem. Rozhodla jsem se, že spasím svět a budu si ubírat z talíře. Pak se to zvrtlo a já se začala fixovat na číslo na váze a pohled v zrcadle.

Mohl být na vině i sport, kterému jste se poměrně intenzivně věnovala?
Souvislost se sportem to určitě mělo. Nicméně bych neřekla, že to bylo jen kvůli němu, v počátku určitě ne. Ovšem později jsem to brala jako prostředek ke zvýšení kalorického výdeje. Byla jsem tím doslova posedlá, měla jsem na každý den v hlavě nastavené, kolik kroků MUSÍM udělat, kolik kilometrů uběhnout.

Kolik kilogramů jste vážila nejméně?
Moje nejnižší váha byla nějakých 45 kilogramů, ale to bylo jen krátkodobé. Dlouhodobě jsem setrvávala pod 48 kilogramy. Chtěla bych ale zdůraznit, že každý má jinak mohutnou kostru, jinou výšku a podobně. A pokud se člověk cítí dobře na nějaké hmotnosti, tak pro druhého to může být moc málo, či naopak.

Kdo byl prvním člověkem, kterému jste se svěřila se svým problémem?
Asi mamka. I když já to dost dlouho zatloukala a všem jsem tvrdila, že jsem normální, zdravá a že je mi dobře. To jsem nalhávala sobě a všem okolo.

Podařilo se vám nabrat 17 kilogramů. Jak probíhal ten ozdravovací proces?
Nabrala jsem určitě víc, ale ta váha se dost měnila. Ozdravovací proces začínal „roztažením“ smrsknutého žaludku. Prostě jsem začala víc jíst. Ze začátku to nebylo o moc, nešlo to. Zaprvé jsem měla výčitky. A ano, bála jsem se jídla. Ale postupně se to dařilo a já začala víc jíst. Sytící signál začínal chybět. Člověk se najedl, měl stále hlad. Tak jsem si přidala znovu a znovu. Tělo si doplňovalo chybějící zásoby a potřebnou energii na opravu toho všeho, co jsem si zcela vědomě způsobila. Další etapou bylo záchvatovité přejídání. I přes najedení jsem měla nutkání si ještě něco dát, a že jsem toho dokázala „spráskat“ neskutečně moc. Za odpoledne padlo třeba půl kilogramu oříšků plus nespočet dalších jídel. Sice mi pak bylo špatně, ale nedokázala jsem si pomoci. Teď toho sním v porovnání s minulými časy hodně, ale tyhle přejídací stavy jsou už za mnou. Potřebovalo to čas.

Video Elišky Gregorové

Zdroj: Youtube

Jak vypadal váš jídelníček v minulosti a co jíte teď?
Tehdejší byl založený na ovoci, zelenině, rýži s masem a později jsem zkoumala rostlinnou stravu. Jedla jsem hodně jednostranně a tučným jídlům se vyhýbala obloukem. Vytvořila jsem si chybnou rovnici: pokud se chci zbavit tuku, nesmím žádný přijímat. Teď vidím, že to byl nesmysl. Aktuálně jím pocitově, jak si tělo řekne. Je důležité sledovat své tělo a jeho reakce na přijímané potraviny. Jedná se o neustálé experimentování, poznávání a vnímání svého těla. Ještě nedávno jsem žila na bezmasé stravě. Necítila jsem se úplně dobře a začala jsem mít na maso i chuť. Tu jsem vyslyšela a zařadila ho do svého jídelníčku. Ač se to totiž nezdá, tak rostlinná strava je věda, člověk musí znát spojitosti a musí si to umět poskládat, aby to mohlo fungovat.

Myslíte si, že je v dnešní době, která se vyznačuje dokonalými životy na sociálních sítích, těžké mít rád sám sebe? Neporovnávat se s ostatními?
Tahle doba tomu moc nepřeje. Na druhou stranu, ruku na srdce, i když jde člověk po ulici, tak si všímá, zkoumá a svým způsobem se srovnává s ostatními. Na sociálních sítích je fotka, která bude s největší pravděpodobností vyfocena z dobrého úhlu, upravená a kolikrát i dotvořená, což samozřejmě rázem realitu úplně zkreslí. Dnes je spousta profilů na sociálních sítích, které ukazují právě skutečnou realitu, takže bude záležet na jedinci, jaké profily se rozhodne sledovat. Zásadním faktorem je skutečnost, zda-li je člověk sám se sebou srovnaný, a tím pádem i spokojený. A to znamená, že na sobě může dál pracovat a nezasekne se na momentálním stavu. Ale v jádru se musí přijmout, aby to mohlo fungovat.

Najdete něco pozitivního na tom, že jste prodělala poruchu příjmu potravy?
Určitě ano. Vím, co znamená sáhnout si na samotné dno. Nezřídka jsem doslova omdlévala, když jsem se vracela z odpoledního vyučování. Ukázalo mi to, jak mysl umí být neskutečně silná, schopná ignorovat veškeré varovné signály těla a ždímat ho dál do poslední kapky. Díky tomu vidím smysl a užívám si života, i když to není samozřejmě vždy procházka růžovou zahradou. Mohu porovnat ten kontrast. V minulosti jsem byla vyčerpaná 24 hodin, 7 dní v týdnu a teď mám sílu a dokážu se cítit skvěle.

Dá se říci, že jste vyléčená?
To nemohu tak říct. Jedno vím ale určitě. Nechci do toho znovu spadnout. Moc dobře si uvědomuji a vzpomínám na ty pocity beznaděje, úzkosti, bezmoci. Všechno jsem viděla černě. A to už opravdu zažít nechci. I teď si chvilkami říkám, že bych mohla být trochu hubenější. Pak se ale ozve ten silnější hlas a říká: „Vzpomínáš, co jsi tomu tělu vyvedla? Ono se z toho pořád dostává, dala jsi mu pořádnou ťafku a ono se heveruje a stalo se silnějším, výkonnějším, tak o co ti jde? Každý má jiný typ postavy, někdo má drobnější kostru a ty mezi ně nepatříš. Jsi prostě takhle stavěná a podáváš solidní výkony, proč bys na tom měla něco měnit? Věř tělu, dej mu, co potřebuje, a uvidíš…“

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla svěřit se svým příběhem na veřejnosti? Nebála jste se negativních reakcí?
Hlavní důvod, proč jsem se rozhodla natočit video a poslat ho do světa, byl ten, že vidím, jak velký je to problém. Ráda bych ukázala, že člověk nemusí být „kostík“, aby mohl dělat solidně vytrvalostní či jiný sport. Každý jsme originál, každý má jinou genetiku, jiné predispozice a s tím se musí naučit pracovat.

Řada sportovkyň si prošla něčím podobným. Čím si to osobně vysvětlujete? Jsou to velké tlaky ze strany veřejnosti, sportu či hraje roli i psychika člověka?
Myslím si, že problém dost často může být i ve větách od trenérů typu: „Bylo by lepší, kdybys trochu zhubla, poběží ti to líp.“ Mně tohle nikdo neříkal, spíš tedy naopak, za což jsem neskutečně ráda. Ve věku, kdy je člověk mladý, vyvíjí se a hledá se, je hodně dobře ovlivnitelný, bere si věci dost osobně, a to se pak může v lecčem odrazit. Je nutné si uvědomit, že pokud se hýbu, sportuji, tak zákonitě budu muset víc jíst. Kolikrát si připadám divně, že toho sním víc než leckterý chlap. Opět platí pravidlo – nesrovnávat se. Jez tolik, kolik potřebuješ, o co si tělo říká a uvidíš. Pokud ti je dobře a cítíš se skvěle, právě jsi našel/našla svoji cestu a pokračuj v ní dál!

Když se ohlédnete zpět, udělala byste něco jinak?
To je těžká otázka… Asi ne. Možná bych chtěla, aby se mi rozbřesklo dřív a v tom stavu jsem nebyla takovou dobu. Ale teď vidím ten neskutečný kontrast a užívám si i zdánlivých banalit, jakými jsou cítit se dobře, mít chuť do života či nebýt svázaná strachem z jídla.

Co byste na závěr vzkázala lidem, kteří bojují se stejným problémem?
Doufám a přeji jim jejich brzké prozření. Život může být neuvěřitelně skvělý, což člověk dost zapomíná. Přijímá každodenní pocity vyčerpanosti, úzkosti. Bere to jako normální součást a pomalu, ale jistě zapomíná, že to tak být nemusí. Nabízím svou pomocnou ruku. Jsem k dohledání sociálních sítích (Facebooku i Instagramu).