Poprvé své fotografie vystavoval v roce 2016. Ač se u aktů někomu může zdát, že se jedná pouze o erotický symbol, fotograf Čermák věří, že vnímavý divák pocítí i odvahu, pokoru a samozřejmost, kterou nahota inspiruje. A fascinující možnost zastavit čas, kterou nabízí právě tvorba aktu.

Zdroj: DeníkOporou je mu manželka (i herečka) Veronika Čermák Macková, která je jeho múzou a rovněž se podílí na výběru modelek. Jeho nejnovější díla mohou lidé spatřit v galerii infocentra v Kravařích na Českolipsku, kde Deníku při instalaci výstavy odpověděl na několik otázek. Výstava je k vidění do konce června.

Co jste přivezl ukázat ze své tvorby do Kravař?
Přivezl jsem výstavu, která se jmenuje „U PŘE RODU“ a je to nová série velkoformátových obrazů. Samozřejmě se jedná o fotografie aktů, protože ničím jiným se nezabývám. A dělám to z toho důvodu, jelikož si myslím, že svět je v současnosti v takovém neutěšeném stavu, že potřebuje hodně naděje. A podle mého přesvědčení je krásná žena takový symbol naděje. Těch obrazů je 35, a protože je to úplně nově vydaná výstava a Kravaře jsou první, kde je instalována, tak jsme nejprve museli s kurátorem Petrem Svobodou přijít na to, jak a které kusy tady pro Kravaře vytvořit. Předem jsem věděl, že se do prostoru galerie nevejde z této nové série všechno, ale museli jsme sem všechny přivézt, abychom přímo tady na místě vytvořili tu správnou kolekci. Se zbytkem zase odjedu.

Jak se to stalo, že jste se rozhodl vystavovat v Kravařích?Byl jsem osloven přímo zdejším infocentrem, i když příprava a uskutečnění domluvené výstavy se kvůli covidu zpomalilo.

Postupně jste uskutečnil už řadu výstav. Které jsou pro vás ty nezapomenutelné?
Určitě si nejvíce pamatuji začátky, a to byla v roce 2016 moje první výstava, která se jmenovala „Ještě máme naději“ a byla v kavárně Dejvického divadla v Praze. Pak rád vzpomínám na výstavu „NIK ON AKT“ v pražské Nikon Photo Gallery v roce 2018. Pak si pamatuji i na „strastiplnou“ výstavu v americkém Chicagu, kdy nebylo jen tak snadné dostat takové obrazy letadlem přes oceán, ale i tam je přijali velmi nadšeně.

Jaký byl pro vás osobně poslední rok, který dosud nepoznaně a nezřídka zásadně proměnil naše životy?
Já vím, nebyl snadný, ale já jsem se mohl hodně věnovat fotografii, protože jako herec jsem mnoho práce neměl. Natočil jsem dva filmy, ale to je hotové za dvacet dní… Hodně jsem si odpočinul, hodně jsme se věnoval sobě a uvědomil jsem si priority. Takže vlastně ten návrat k rodině, k dětem, ke svojí ženě a to, že jsme spolu strávili tak hodně času, to už se mi asi nepoštěstí. Proto se snažím i špatné věci, které přinesla pandemie, vidět pozitivně. Je fakt, že ta zákeřná nemoc covid – 19 nikoho v mém blízkém okolí neskolila, takže se na toto uplynulé období mohu dívat optimisticky a doufám, že štěstěna mi zůstane nakloněna i dál.

Zkoušeli jste během nouzového stavu ve svém domovském Dejvickém divadle?Ano, v Dejvickém divadle jsme nazkoušeli dvě inscenace. Jedna se jmenuje „Vina?“ v režii Ivana Trojana a druhá se jmenuje „Terapie“, kterou režíruje Petr Zuska. Jde o poetickobaletní představení, při kterém jsem si ještě vyzkoušel svoji fyzickou kondici.

Předpokládáte, že už nyní začnete hrát normálně, jak jste byli dříve zvyklí?
Zdá se, že od 25. května bychom už měli v Dejvickém divadle hrát, i když jen na poloviční kapacitu sálu. Pak se většina našich představení přesouvá na léto. Oželíme divadelní prázdniny, budeme hrát každý den, abychom dohnali ten schodek, který nás ten rok zavřeného divadla stál.

Co bylo ve vašem životě dříve – Hynek Čermák fotograf, nebo Hynek Čermák herec?
Jak se to vezme. Hynek Čermák byl také policajt, pilot, to byla moje původní cesta… Ale fotím vlastně od patnácti let, akorát tvorbou aktů se zabývám posledních dvanáct let. Takže dříve byl asi Hynek Čermák herec, hraji už 28 let. Fotograf jsem pouze amatérský. Je to můj koníček pro chvíle, kdy mám volný čas. Fotografuji jen pro radost.

Bez modelek se neobejdete. Spoléháte hlavně na manželku, nebo jak to nyní máte v tomto směru zařízené?S mojí ženou je to nejjednodušší, protože je krásná a jsme pořád spolu. Jedem třeba na dovolenou a hned říkám – hele, tady je to hezké, tady bychom mohli fotit… S jinou modelkou si člověk musí dohodnout termín, ale mám třeba pět takových stabilních modelek, s nimiž spolupracuji a které mám hrozně rád a které mně důvěřují. Ale samozřejmě hledám dál nové, protože akt je o zastavování času a ten čas rychle běží. I tady na výstavě třeba máme fotky holek, které už mají dvě děti a už nikdy takto vypadat nebudou…

Oblíbil jste si nějaký formát svých fotografií?
Nemám vyloženě jednotný formát. Většinou volím rozměr 90 na 60 centimetrů, ale přivezl jsem i formáty 170 x 70 cm, to už je skoro v životní velikosti. Doufám, že divák nebude překvapen právě tou velikostí, ale tyhle formáty mě baví. Jsou pak skoro jako ženské tělo ve skutečnosti.

Pořád platí, že výtěžek z prodeje svých obrazů poskytujete na charitativní účel?
Ano, to platí. Fotografie se snažím prodávat a přispět tak na boj proti rakovině prsu. Výtěžek ze všech svých výstav, které dělám, chodí na konto Bellis, což jsou mladé ženy, které se potýkají s rakovinou prsu. Říkám, že když vystavuji ňadra, tak je to prso za prso a těmto holkám to pomůže.