V pátek 26. června oslaví Rudolf Věchet jubilejní šedesáté narozeniny. Fotbalu se přitom věnuje už pět desítek let. „Na oslavu mých narozenin chystáme v sobotu 11. července od 16 hodin zápas současného kádru Dubnice proti týmu, který bude poskládaný z lidí, které jsem si pozval,“ usmíval se při rozhovoru pro Českolipský deník.

Fotbalu se věnujete 50 let, vzpomenete si, jak jste začínal?
S fotbalem jsem začínal v deseti letech, to byl rok 1970. Můj děda, také Rudolf Věchet, byl činovníkem ve Stráží. Tehdy se oddíl jmenoval UD Hamr, uranové doly Hamr. Postupně jsem hrál za mladší a starší žáky i za dorost. Byl jsem zde až do vojny.

Co jste dělal na vojně?
Nejdříve mi funkcionáři slíbili, že mě dostanou do Vagónky Česká Lípa, která hrála tehdy ve druhé lize. Toto nedopadlo, a tak jsem narukoval do Martina k tankistům jako řidič. Po vojně jsem se vrátil do UD Hamr. Po roce 1989 se oddíl přejmenoval na FK Stráž pod Ralskem. Pak jsem si vyzkoušel zahraniční angažmá, v roce 1991 v NSR ve Willinghofenu. Následně jsem se znovu vrátil do Stráže.

Jak vzpomínáte na hráčskou kariéru mezi dospělými?
Jen v dobrém. Za ta léta jsem potkal celou řadu výborných spoluhráčů a kamarádů. Když jsem trénoval ve Stráži, tak jsem měl ještě možnost si v 52 letech zahrát s mými syny Radimem a Tomášem. Postoupili jsme do A třídy, tak jsem s nimi odehrál tři zápasy. Na hráčskou kariéru vzpomínám velice rád. V oblasti severních Čech jsem poznal velké množství lidí.

Jaký jste byl hráč?
Patřil jsem k hráčům, kteří dávali góly. Během některých sezón se mi podařilo vstřelit více branek, než jsem odehrál zápasů. Byl jsem útočníkem. Poměrně brzy jsem začal trénovat, ve 28 letech jsem byl asistentem u B týmu, o rok později to na mě spadlo celé. Od 29 let až do současnosti trénuji jako hlavní trenér. Trénoval jsem šest týmů a se všemi jsem postoupil o kategorii výš.

Byl jste dojatý během zápasů, které jste se syny hrál?
Dojatý jsem nebyl. Byl jsem hrdý a šťastný, že si s nimi mohu kopnout. Myslím si, že málokomu se povede, aby hrál A třídu se svými syny. Šlo o zápasy, které byly už rozhodnuté, vedli jsme například 4:1, a tak jsem tam na patnáct minut šel, abych si užil fotbal se syny.

Začal jste trénovat ve 28 letech, což je neobvykle brzy. Proč?
První trenérskou zkoušku jsem složil v roce 1988. Začínal jsem jako mladý, trénoval jsem prakticky spoluhráče. Za dva roky jsem šel trénovat hlavní tým ve Stráži. Následně mě oslovil klub z Heřmanic, jestli bych jim rok nepomohl. Nakonec jsem tam zůstal celkem devět let. Během této doby jsem získal hodně kamarádů. Začal jsem trénovat své vrstevníky, pak jsem časem zjistil, že trénuji už jejich syny. Takže já bych dal prakticky dohromady jedenáctku jejich synů.

Poslouchali vás hráči, když jste byl coby trenér v jejich věku?
Museli (důrazně). Také jsem jako hráč musel poslouchat, byť jsem měl svůj názor. Jsem demokratický trenér s tím, že to má své hranice. Dnešní generace si to hodně plete s anarchií. Už tomu nedávají tolik jako dříve my. Když se ohlédnu za svou kariérou trenéra, tak za celou dobu jsem z mančaftu vyhodil asi čtyři lidi. Vyloženě si o to říkali, nechtěl jsem nechávat narušovat morálku týmu. Hráč odešel a byl klid.

Jaké předpoklady musí mít fotbalista k tomu, aby se z něj stal dobrý trenér?
Myslím si, že pokud se má člověk stát dobrým trenérem, musí mít tu hru rád. Aby tomu fotbalu přišel na kloub, zažil s ním porážky i výhry. Ohledně trénování vyznávám zajímavou filozofii.

Prozraďte nám ji.
Jen jednou jsem měl asistenta, jinak ne. Šel jsem si svojí cestou. Když máte asistenta, nemůžete ho tam mít jako troubu. Něco si řekneme, on odpoví, že se mu Pepik nelíbí, že by tam dal Fandu. Já ho poslechnu, vystřídám Pepika za Fandu a my prohrajeme. Fanda gól nedal, Pepik by třeba dal. Jako hlavní trenér si pak vyčítám, že jsem asistenta poslechl, nechtěl jsem mu kazit myšlenky, aby se necítil nedoceněný. Když jsem jediný trenér, veškerou zodpovědnost mám já. Když je to dobře, tak super, pokud je to špatně, umím si to sám vyhodnotit. Člověk si musí brát jen to dobré a to špatné z hlavy vytěsnit. Neříkám, že jsem dobrý trenér, ale moje bilance hovoří za vše. Mám odtrénováno 830 zápasů s kladnou bilancí. Pokud jde o sestavu, neuznávám kamarádíčkování.

To znamená, že syny neprotěžujete?
V derby se Cvikovem jsem si dovolil nepostavit svého syna. Nevešel se do sestavy, takže beka nehrál. Bylo mu to hrozně líto, ale nemohl jsem nechat sedět lepšího hráče, to bych jako trenér nikdy neudělal. Chci vyhrávat a k tomu potřebuji co nejsilnější sestavu.

Berete fotbal jako hru nebo jako vědu?
Jako hru. Když si vezmu českou nejvyšší soutěž, tak všichni hráči mají sporttestery, trenéry na individuální dovednosti, kondiční a další trenéry. Přesné se ví, kolik spotřebovali kyslíku, kolik naběhali kilometrů. Když se podíváte na zápas, tak uvidíte celou řadu úplně zbytečných chyb, nepřihrají si na tři metry.

Jaký prostor ve fotbale má náhoda?
Velký. Jak se zpívá v té písničce: „Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře“.“Ve fotbale to platí také. Hráč jde kopat penaltu a trefí břevno, od kterého se míč může odrazit do brány, nebo ven. Osud a náhoda funguje, o tom jsem přesvědčený.

Ve fotbale se pohybujete dlouhou dobu, změnil se během té doby?
Rozhodně ano. Dnes je fotbal dynamičtější, díky pravidlům je i rychlejší. Pokud budu mluvit za dospělé, tak se tu v 70., 80. i 90 letech hrál bojovný fotbal. Vždy je to o tom, zda hráči, kteří se dají dohromady, mají kvalitu. Nejsem přesvědčený o tom, že by se dneska hrál hezčí nebo bojovnější fotbal než dřív. Viděl bych to jako vyrovnané. Pokud se hraje derby tady ve Stráži proti Mimoni a přijde 300 lidí, tak má zápas jiný náboj.

Změnila se kvalita hráčů?
Dnes jsou školení a kvalifikovaní trenéři, kteří znají moderní trendy trénování. Pokud je hráč poslouchá, tak se může posunout o krok dopředu v porovnání s ostatními.

Co patří mezi vaše největší úspěchy?
Vážím si toho, že jsem dal jediný gól ve finále českolipského poháru. Ve Stráži pod Ralskem zatím máme jedno jediné pohárové vítězství a já jsem se pod to podepsal brankou. Jako trenér si vážím všech šesti postupů s týmy, v nichž jsem trénovat. Za svůj život jsem potkal velkou řadu dobrých kluků a kamarádů.

Mezi nimi jsou i známí trenéři, že?
Díky fotbalu jsem se poznal například s Vlastimilem Petrželou, nebo Vítězslavem Lavičkou, se kterým jsem pravidelně v kontaktu. Měl jsem možnost si zahrát v jednom týmu s Petrželou a Tondou Panenkou. Jeden zápas jsem odehrál pod jedním z nejslavnějších hráčů Josefem Masopustem. Byl tu s Býčkovicemi na soustředění a bylo jich málo, tak jsem s nimi šel hrát.

Rudolf Věchet
Datum narození: 26. 6. 1960
Fotbalová trenérská kariéra: Stáž B, Stráž A, Heřmanice, Dubnice, Česká Lípa B, Stráž pod Ralskem A, Česká Lípa A.
Oblíbené jídlo: hovězí maso s omáčkou, kuřecí stehýnko.
Oblíbené pití: pivo, kafe, džus.
Oblíbený tým: fandil jsem Slovanu Bratislava kvůli Václavu Nedomanskému. Později Liberci. Na evropské scéně všem našim klubům.