K sociální práci se českolipská výtvarnice, pedagožka volného času a vedoucí Centra pro pěstounské rodiny Jana Glaserová dostala přes výtvarné dílny s handicapovanými. Později se zapojila i do projektů na rozvoj inkluzivního vzdělávání dětí, v poslední době se zaměřuje na fenomén distanční výuky v době pandemie. „Obáváme se, že se vytratila výchovná a velmi zásadní funkce školy, kdy učitelé předávají dětem společenské normy,“ říká Glaserová.

Zdroj: DeníkJak jste se s distanční výukou setkávala a proč?
V rámci naší práce sociálních pracovníků jsme se prakticky denně setkávali s výukou v rodinách s dětmi, o které se staráme, také v rámci pobytových služeb nebo s dětmi v rámci nízkoprahového zařízení, které každý všední den zprostředkovává distanční výuku 43 žákům ze sedmi českolipských základních škol. Naše pracovnice jsou v kontaktu s rodinami nejen ze sociálně vyloučených lokalit, ale i rodinami, které potřebují v rámci rodiny podporu.

Od jarní pandemie, kdy byly ambulantní a terénní služby podporující rodinu oficiálně uzavřeny a školy na tento druh výuky nebyly připraveny, se mnohé změnilo…
Mnohé ale také zůstalo nedořešeno a délka období se pomalu podepisuje na všech dětech, o to víc na dětech, které mají ztížené podmínky pro výuku. Velká část zodpovědnosti za výuku byla přenesena na rodinu, často na rodiče, kteří v době pandemie řeší jiné potřeby, nezřídka ty ryze existenční, jako je hrozící ztráta bydlení, nedostatek financí, ztráta zaměstnání a další závažné problémy. Na úbytku financí a nedostatečném zajištění sociálních dávek se podepsalo i omezení úředních hodin úřadu práce a městských úřadů a dalších úřadů v rámci státní správy. V tuto chvíli není pro takovou rodinu prioritou kontrola úkolů nebo vysvětlování učiva, její prioritou je uspokojení základních potřeb.

Kdo je Jana Glaserová:
Absolventka SPŠS Česká Lípa, SOU uměleckořemeslného v Praze obor Umělecký keramik, bakalářského studia na UJEP Ústí nad Labem obor Pedagogika volného času, magisterského studia na TUL Liberec obor Sociální práce. Pracovala v DDM Libertin. Byla vychovatelkou v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc v Jablonném v Podještědí. Od roku 2015 působí ve Farní charitě Česká Lípa, nyní jako vedoucí Střediska sociálních služeb a jako sociální pracovník a vedoucí Centra pro pěstounské rodiny.

Setkali jste se tedy s tím, že otázka vzdělání potomků a jeho průběh řada těchto rodin nevnímá jako něco, co je pro jejich budoucnost zásadní?
Určitě ano, často jde o rodiny, kde vzdělání není prioritou a jediným motivačním prvkem pro dítě je, nebo může být, učitel. Pokud zde nevystupuje učitel jako motivační prvek, dítě, které přichází k učivu právě přes vztah žák-učitel, ztrácí výrazně o učivo zájem. Rodiče často nedokážou dětem učivo vysvětlit z důvodu nízké kvalifikace, nemají čas na dohledávání zadaných úkolů, což je u většiny dětí potřeba, chybí kontrola. Tento způsob výuky klade na dítě vysokou míru sebekontroly, která dětem všeobecně chybí, a pokud nejsou rodiče doma, nedokážou zajistit často účast na výuce ani v případě, že mají dostatek technického vybavení pro všechny děti a dobré připojení. V rodinách s více dětmi je složité umožnit v jeden čas výuku všem dětem.

Hartman Schedel, dvojstrana před zrestaurováním.
FOTO: Knihovna zachraňuje ohrožené dokumenty. Jejich obnovu přiblíží výstava

Co jste v konkrétních případech vnímali na jednotlivých školách?
Z naší zkušenosti vidíme různé přístupy na různých školách, ale také velké rozdíly mezi učiteli na jedné škole. Nejen pro naše pracovnice nízkoprahového zařízení byl zpočátku problém častých změn v rozvrhu jednotlivých učitelů, nedodržování stanovených rozvrhů. To dělalo problém v nastavení podpory našich klientů ohledně počtu a využití počítačů. Vidíme rozdíly v počtu odučených hodin na úrovni stejných ročníků i v přístupech k výuce. Chybí zpětná vazba, zda žáci učivo pochopili, zda vědí, kde najdou zadané úkoly apod. A pokud dítě neodevzdává několik měsíců úkoly, tak chybí například připomenutí či ověření, zda pochopilo, kde je má hledat. K tomuto často dochází díky nesystematickému využívání různých platforem – distanční výuka je vedena na platformě Teams, úkoly zadávané na serveru Bakaláři či formou e-mailů, nepřidává tomu ani nastavení, kdy se úkoly na Bakalářích po datu plánovaného odevzdání automaticky odstraní a jsou tudíž zpětně nedohledatelné. Toto je špatně kontrolovatelné i pro rodiče, kteří veškeré platformy ovládají, natož pro rodiče s nižší znalostí technologií nebo ty, kteří k nim nemají přístup. Ráda bych ale konstatovala, že většina škol byla na poslední vlnu pandemie více připravena a výuka na školách byla kvalitnější než na počátku v minulém roce.

Existovaly i rozdílné přístupy u učitelů?
Bezesporu, rozdíl v přístupu učitelů je opravdu velký. Setkáváme se s ochotou nahrávat výuku pro klienty, kteří se dopoledne nedostanou k počítači, ochotou konzultovat s pracovníky v okamžiku, kdy je nějaký problém, apod. Sledujeme, jak učitelé s dětmi mluví, jak s nimi pracují. Na druhou stranu se setkáváme také s laxním přístupem učitelů, neověření, zda je žák připojen, a následné tvrzení, že na výuce nebyl apod. Časté problémy vidíme ve výše popsaném využívání různých platforem, což dělá výuku nepřehlednou.

Mohla být důležitým aspektem zhoršené kvality výuky také snížená pozornost dětí při distanční výuce?
I toto jsme pozorovali. Nesoustředěnost je dána vyšší únavou dětí, ale také samotných vyučujících, kteří celé hodiny sedí v jedné místnosti u notebooku nebo stolního počítače bez možnosti zapojení většího množství pomůcek. Obecně je problémem absence pohybových a kreativních předmětů, jako je tělocvik, hudební výchova, výtvarná výchova a pracovní činnosti.

Čáp přiletěl na komín bývalé mlékárny u Mlékárenského rybníka
FOTO: Čápi se vracejí. V kraji se jim líbí, nejvíce na Českolipsku

A pokud jde o „papírovou“ formu výuky?
Tak u ní musíme konstatovat, že je plně nedostatečná. Absence konzultačních hodin, vysvětlení látky či kontroly nad plněním úkolů přenáší veškerý obsah učení na rodinu, což přináší velkou zátěž. Pokud pak rodina necítí velkou motivaci, výuku mnohdy vzdává a vůbec ji neřeší. Motivaci tak ztrácí rodina, žáci a posléze i učitelé. V současné době dochází také k častějšímu přechodu žáků základních škol na základní a praktickou školu, o důvodech můžeme pouze polemizovat.

Někteří lidé stále hlasitěji upozorňují, že takový způsob vyučování na dálku, jak ho naše společnost prožívala dlouhé měsíce, postrádá jednu z nejdůležitějších funkcí, kterou škola má – tu výchovnou. Souhlasíte?
Ano, i my se obáváme, že se vytratila právě tato výchovná a velmi zásadní funkce školy, kdy učitelé předávají společenské normy a spoluvytváří hodnoty dětí. Kdy cílem není „pouze“ edukace v oblasti znalostí, na kterou se učitelé zaměřili, a to s nejasným výsledkem. Distanční výuka přináší omezení pro naše děti v oblasti sociálních prostředí, kdy jediné, co jim nyní nabízíme, je vliv rodiny, která v tomto věku má být jedním z mnoha dalších sociálních prostředí, jež mají vliv na utváření osobnosti, pomáhají jim vytvářet si role ve společnosti a učit se žít. Nejvíce tuto absenci vidíme v rodinách, kde je vliv na děti takzvaně v rozporu s normami naší společnosti, a škola je proto důležitým prostředím pro jejich výchovu.

Lze si přiznat, že výuka v době pandemie snížila laťku našeho školství a zhoršila dostupnost základního vzdělání?
Uvědomujeme si, že distanční výuka klade velké nároky i na samotné učitele. Právě proto oceňujeme práci těch, kteří se snaží i v této době vzdělávat děti bez rozdílu na sociální statut formou adekvátní současné situaci. Celkově však v oblasti přístupu ke vzdělání sledujeme rozevírající se nůžky mezi dětmi, které vyrůstají v rodinách s podporou, a mezi dětmi, které vyrůstají bez podpůrného prostředí. V tu chvíli nás napadá myšlenka: zda i tyto děti mají opravdu možnost být vzdělávány, jak je zakotveno na úrovni našeho ústavního práva v článku 33 Listinou základních práv a svobod, a zda se to opravdu takto, v době distanční výuky, děje.