Žije v Domově důchodců v Českém Dubu a pomádá zdejší školce. „Ve škole nás pan řídící naučil roubovat i plést pomlázku. Dnes děti neumí ani přivázat pentle,“ říká. Práce rozhodně nikdy nebyla téměř sedmdesátiletému Jaroslavu Bernardtovi cizí. Už od mala pomáhal doma tatínkovi a pracovat nepřestal ani v Domově důchodců v Českém Dubu na Liberecku, kde žije nyní. Všichni si tady pochvalují jeho cit a především šikovnost, s jakou se postaral o zdejší zahradu, stromyi keře.

Božena Stehlíková.
Příběh pamětnice: Pokřikování na „nácky“ mladé dívce převrátilo život naruby

I když ho zlobí zdraví, pokud to jen trochu jde, s nadšením přiloží ruku k dílu.Práce rozhodně nikdy nebyla téměř sedmdesátiletému Jaroslavu Bernardtovi cizí. Už od mala pomáhal doma tatínkovi a pracovat nepřestal ani v Domově důchodců v Českém Dubu na Liberecku, kde žije nyní. Všichni si tady pochvalují jeho cit a především šikovnost, s jakou se postaral o zdejší zahradu, stromyi keře. I když ho zlobí zdraví, pokud to jen trochu jde, s nadšením přiloží ruku k dílu.

Spolupracujete prý se zdejší základní školou a o Velikonocích učíte místní školáky plést pomlázky? 
Ve škole nemají nikoho, kdo by jim ukázal, jak plést pomlázky. Tak jsem se s nimi dohodl a letošní Velikonoce jsem ve třídě učil plést osmnáct kluků. Sehnal jsem proutky, doma v Soběslavicích jsem se sousedem ostříhal vrby na stráni, přivezli jsme je do školy a letos už potřetí jsem učil kluky, jak na to. Tragické ale je, že dnešní děti si neumí ani samy přivázat pentle k pomlázce. Neumí udělat uzlíky. Jak mají všechno na suché zipy, tak se není čemu divit. Dříve, když šly děti do mateřské školy, si musely umět zavázat boty a zapnout kabátek, to se dneska nenosí.

Skutečně máte pocit, že je to s dnešními dětmi tak špatné?
Nejen s dětmi. Od září se mají do rozvrhu hodin ve školách vrátit dílny, to ani nechci vidět. Kdo to vůbec bude učit v těch dílnách, jak vzít kleště nebo pilku do ruky? Myslím, že to pan ministr nedomyslel. Co je platné, že školám vybaví učebny, když nebude nikdo, kdo by to děti učil. Ale při pletení pomlázek byly holky šikovnější než kluci.

Věra Fortelná.
Naše rodina měla vždy tak trochu smůlu, říká pamětnice, která zažila dva odsuny

A kde jste se naučil plést pomlázku vy? Doma od rodičů?
Já jsem z malé vesnice, tam bylo běžné, že každý umí plést pomlázky. Naučili nás to ve škole, pan řídící nás učil i roubovat a všechny tyhle věci. Dneska takoví lidé už asi nežijí.

Když vám ty pomlázky jdou tak krásně, co bylo vaším povoláním?
Já jsem původně strojní průmyslovák a dělal jsem ve šroubárnách v Turnově. Z těch šroubáren jsem šel na chvíli pracovat do Muzea Českého ráje, tam jsem dělal odborného konzervátora a jinak správce budov na Dlaskově statku, v době, když se to tam budovalo. Dřeli jsme tam jako ve středověku, v době, kdy se Dlaskův statek připravovalna expozice. Třeba architekti, co to navrhli, vymysleli vitríny z dřevotřískových desek, a to se muselo všechno vynosit do poschodí, tam to nařezat a nastříkat. Teď se to zase všechno bourá.

Předtím, než se Dlaskův statek stal muzeem, musel asi vypadat úplně jinak, že?
Když statek tehdy vrátili majitelům, tak ti z toho chtěli udělat nějaký lidový penzion. Ale památkáři by jim to nejspíš nepovolili. A hlavně nahoře v patře, když šel člověk po pavlači, kolikrát se tam pěkně praštil do hlavy, jak to bylo nízké. Navíc pak zjistili, že celý statek i stodola ujíždí po svahu. Protože tam jezdily kolem velkotonážní vlaky do Ruska, tak to začalo sjíždět. Proto si vymysleli, že udělají takový betonový rám, aby statek stabilizovali. A to jsme všechno kopali ručně. To bylo asi v roce 1979. Pak jsem ještě dělal v Semenech a tam jsem vydržel až do revoluce. Táta byl zahradník, tak jsem na to navázal. A dokud to šlo, tak jsem pomáhal i tady v Domově důchodců v Českém Dubu dát trochu dohromady zahradu. Jste rodák ze zdejšího kraje.

Pivo za pivem v Libereckém kraji.
Zlatavý mok. Pivovarů na mapě kraje stále přibývá

Co si vybavíte ze svého dětství, co už není nebo je dnes zcela jinak?
Jsem ze Soběslavic, tam jsem celý život žil. Už od deseti let jsme otci pomáhali se zahradou. Dřív se pařníky zakládaly ručně, ne jako dnes, že tam navezou substrát, uhrábnou to a mají založený pařník. Taťka se zabýval udržovacím šlechtitelstvím jiřin a tulipánů na Valdštejnsku. Tehdy tam bylo třeba 10 hektarů tulipánů a o ty se starali. Pamatuji si i na Maškovu zahradu v Turnově, tam byly stejné rostliny jako na Sychrově. Mašek se totiž o sychrovské zahrady staral a vše si současně vysazoval i v Turnově.

Proč jste nebyl také zahradníkem a šel na strojařinu?
Já měl zdravotní problémy, tak mi doporučili práci někde v kanceláři. Já chtěl na slaboproud, ale měl jsem špatný původ. Tenkrát sice otec byl v partaji, ale nebyl žádný významný pracovník nebo ředitel, takže do té školy přišli hoši, jejichž tatíci měli nějakou funkci. Nám sice řekli, že budeme mít možnost třeba po 1. ročníku přejít, ale nebyla to pravda. Bylo to jen takové gesto. Celý život jsem pak různě pracovala nezaložil ani rodinu. Na ženský jsem takříkajíc neměl štěstí.

Příběhy pamětníků z Libereckého kraje

Logo Libereckého kraje.Zdroj: Liberecký krajV seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje každou druhou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.