close info Zdroj: Deník zoom_in Jak jste se k labutím dostali?
Daniela: To byla náhoda. Sice jsem domácí zvířata, psy, kočky měla ráda, ale nikdy jsem netušila, že se někdy dostanu tak blízko k těm divokým. V roce 2010 jsme se přistěhovali do České Lípy a začali jsme poznávat její okolí. Bylo pro nás velkým objevem, příjemným překvapením. Ani jsme třeba netušili, kolik je na Českolipsku rybníků. Na rybníku v Dubici jsme začali vnímat vzlétající a přistávající labutě, to byl úžasný zážitek. Pozorovali jsme i další rybníky a ejhle, další a další labutě. Jednou jsme přijeli k vypuštěnému rybníku ve Sloupu, kde jsme spatřili labutí rodinu s mláďaty, která uvízla v bahně. Silně to námi otřáslo. Nevěděli jsme, kam se obrátit o pomoc. Jezdili jsme tam několik dní. Rybářský svaz neměl vůbec zájem se o ně postarat. To jsme ještě nevěděli, že je to jejich povinnost, když vypustí rybník, postarat se o nevzletné ptáky, nejen o labutě. Neměli jsme žádnou zkušenost ani vybavení. Přesto tam tehdy manžel do toho bahna šel pro ohrožená mláďata a převezli jsme je na jiný rybník. Tím to pro nás začalo! Byl to silný impulz.
Zdeněk: Labuť oblepená bahnem nevzlétne, musí mít vodu, aby se nánosu zbavila. Mláďata nemají vůbec šanci, uhynula by nebo se stala obětí třeba lišky.

Vypustili rybník během toho jejich hnízdění?
Zdeněk: Ano, rybáři tohle ignorují. Ptáky nemají rádi. Labutě jim vadí také, stejně jako myslivcům, jelikož tam, kde je labuť, nemají tolik kachen k odstřelu.
Daniela: My jsme byli vyburcováni tímto nepěkným zážitkem, ale nejprve jsme se chtěli lidsky domluvit, a to opakovaně.

Kdo jsou:
Daniela Jahoda (53), pochází ze severní Moravy, absolvovala na VŠ obor informační studia a knihovnictví. Je předsedkyní pobočného spolku Český svaz ochránců přírody CYGNUS. V České Lípě žije s manželem od roku 2010.
Zdeněk Jahoda (45), řemeslník původem z Kamenického Šenova. První labutě kroužkoval v roce 2013.

Jak labutě ovlivnily váš život?
Daniela: Bydlíme neustále v paneláku, i když už jsme měli příležitost přestěhovat se jinam. Do domečku k rybníku bych opravdu ráda, ale na labutě už by nám nezbyl čas. Domů se z pozorování vracíme až po setmění. Věnujeme jim veškerý volný čas, víkendy. Na dovolené jsme byli naposledy před deseti lety. Za labutěmi ročně najezdíme přes 30 tisíc kilometrů.

Prozradíte, jaké jsou vaše původní profese?
Daniela: Vystudovala jsem informační studia a knihovnictví, takže jsem úplně z jiného oboru, který nijak nesouvisí s přírodovědou, zvířaty či zemědělstvím.
Zdeněk: Já jsem se živil výškovými pracemi a teď pracuji jako zámečník.

Labutě ve zdejším kraji, na severu Čech, jen monitorujete?
Zdeněk: V začátcích jsme labutě pouze sledovali. Jezdili jsme za nimi a objevovali stále více rybníků, kde hnízdí. Od ornitologů vím, že největší vzestup labutí byl v roce 1985, kdy odhady hovoří až o 4 500 kusech, ale trend je od té doby klesající. Jezdili jsme do širšího okolí, začali jsme pozorovat i jiné ptáky, seznámili jsme se s českolipským ornitologem, studovali, shromažďovali informace. Protože jsme potřebovali labutě rozpoznat, chtěli jsme je značit. Asi do roku 2012 jsme ani netušili, že mají labutě nějaký ornitologický kroužek. Tady je nikdo nekroužkoval. Jedině když se objevila nová labuť, tak to byla výjimka, labutě okroužkované z Německa. Nejprve s námi ornitolog jezdil a pomáhal značit, a když toho bylo moc, udělali jsme si na kroužkování licenci. První labutě jsme kroužkovali v roce 2013 a k dnešku máme na kontě 300 zachráněných kusů a minimálně 1 500 okroužkovaných labutí.
Daniela: Aktuálně monitorujeme kolem stovky hnízdících párů.
Zdeněk: Jsme vlastně takový mezičlánek, což funguje třeba ve Velké Británii, kde mají ochránci na tuto aktivitu větší finance a podporu. Záchranná stanice dělá všechna zvířata a nemohou každodenně sledovat, jestli někde nemá labuť zaseklý rybářský háček, nekulhá či nemá další podobný problém. My děláme monitoring, záchranu těch labutí, co ji potřebují, sledujeme jednotlivá hnízdiště v regionu, kolik je mláďat, kam jinam labutě míří. V tom pomáhá odečet ornitologického kroužku, kdy máte zpětnou vazbu, informaci. Tím, že máme už více jak 1 500 označených kusů, máme daleko detailnější informace o pohybu mláďat, kam létají, kolik let se dožívají.

Traduje se, že žijí dlouho…
Zdeněk: Z našich pozorování vychází závěr, že 20 let se dožije tak jedno procento. Průměrný věk zdejších labutí se pohybuje kolem 12 let. Hlavní hrozbou jsou pro ně stožáry vysokého napětí, rybáři a různé otravy kvůli lidské činnosti. Jde i o následky celosvětového oteplování. Vody, kde labutě žijí, už nejsou úplně ideální. V Čechách to zatím relativně jde, ale na Moravě už je to horší. Pokud na velkém shromaždišti dojde k otravě, uhynou desítky kusů naráz. Hrozbou je i ptačí chřipka, kterou jsme měli v Příšovicích, tam přes loňskou zimu uhynulo velké množství labutí. V takových případech se nákaza přenese trusem a potravou.

I laik si všimne, že labutě v současnosti zůstávají i přes zimu. Jak to vidíte vy?
Zdeněk: Když jsme začínali, mezi lety 2010 až 2013, tak jsme během zimy těch labutí ještě moc neviděli. Odlétaly, ale bylo to podobné i s ostatními druhy, třeba s jeřáby. Vzhledem k mírnějším a mírnějším zimám už labutě neodlétají ani do Prahy a zůstávají tady. Dvacet až třicet labutí zůstane na Novozámeckém rybníku nebo na Heřmanickém rybníku, další na soustavě rybníků u Holan nebo v Příšovicích u pískovny. Záleží na tom, zda je v lokalitě pro ně v zimě možnost obživy, třeba oblíbené pole s řepkou. Na poli se celý den ve velkém množství pasou, polétávají a jakmile se začne stmívat, zasondují příhodný vítr a těsně před setměním se začnou zvedat. Je to dokonalé.

Když objevíte zraněné kusy, co s nimi?
Daniela: Spolupracujeme se záchrannými stanicemi Falco v Litoměřicích, pod kterou spadá město Česká Lípa, nebo se stanicí Archa v Liberci.

Všímáte si i jiných druhů?
Zdeněk: Naším hlavním zájmem jsou labutě, ale sledujeme třeba i orla mořského, bílé a černé čápy. K těmto druhům se ale příliš nedostanete, protože je jich málo. Celoročně „děláme“ jen labutě. U labutí funguje život tak, že se narodí na rybníku a za tři, čtyři roky už „drtí“ vlastní rodiče a snaží se domácí rybník obsadit. Příroda je v tomhle krutá. Labutě vás rozpoznají podle chůze, hlasu, podle auta…když tam půjdete, bude od vás metr, ale když jsem jí kroužkoval nebo zachraňoval, bude na čtyři metry daleko.
Daniela: Od roku 2013 si vedu poznámkové sešity, bločky, co se používáním už rozpadají. Sice mám údaje i v počítači, ale preferuji tyto notýsky. Mám v nich přehled o všech labutích, kterým jsme dali kroužek, detaily z jejich životů, jaký byl samec, informace o úhynu, kolik bylo mláďat, to vše tam mám a musí být, datum, místo a věk labutě, rodiče, kolik měla labuť sourozenců.

Mají labutě raději rybníky nebo řeky?
Daniela: To, že jsou vidět třeba na Ploučnici v Lípě, neznamená, že na ní hnízdí. Hnízdí na rybnících v Dubici, ale každé ráno od něj vyráží na „korzo“ do města, za potravou od lidí.

Nedělá jim takové krmení špatně?
Daniela: Dělá. Není to pro ně vhodná strava.

Co tedy běžně pojídají?
Daniela: Základem je rostlinná strava, ta je pro ně nejpřirozenější.

Jste odkázáni jen na sebe, nebo se už o vás ví? Lidé vás sami zavolají, když se s labutěmi něco děje?
Daniela: Spolupráce se záchrannými stanicemi funguje. Stejně tak s hasiči, strážníky a dalšími. Na různých místech už máme známé, kteří mají také labutě rádi a chodí je krmit či místo „kontrolují“ a když se něco podezřelého děje, nebo když se jim něco nelíbí, dají vědět. Abychom naši činnost mohli dělat legálně a nikdo nám nevyčítal, že tady přemisťujeme labutě a podobně, jsme registrovaní pod Českým svazem ochránců přírody i jako spolupracovníci Národního muzea v Praze. Museli jsme si kvůli tomu nastudovat spoustu odborných materiálů a knih.
Zdeněk: Už déle spolupracujeme s Městskou policií v České Lípě, když je nějaký problém s labutěmi, přivolají nás. Zrovna před nedávnem tady byl případ dvou labutí, kterým jsme vrátili mláďata do jejich rodiny, víme, kde rodiny jsou, jaký je jejich pohyb.

Máte nějaké vybavení pro svou vášeň?
Daniela: Z 99 % při odchytu používáme jen ruce. Nalákáme je na pamlsek, na některé už není ani to potřeba, labuť za námi připluje sama. Ale máme veškeré vybavení od gumáků přes sítě, člun, paddleboard, jelikož manžel zjistil, že je rychlejší než člun, a tohle vše máme v 3+1. Menší byt bychom ani nemohli mít. Několikery rybářské kalhoty. A auto? Máme pětimístné, ale volná jsou jen dvě místa pro nás, ostatní je pro přepravky a vybavení.