Růžová školka Pelcových

Bílá, žlutá, všechny odstíny růžové, rudé, fialové. Oči z toho přecházejí. Nejen barev, ale i druhů a vůní tu je nesčetně. Čím to, že růže voní a v květinářství ne? „To je odrůdou,“ vysvětluje majitelka Michaela Pelcová. „Určitě to není tím, že jde o růže skleníkové. I ty mohou krásně vonět,“ dodává, když se vydáváme jednou z mnoha barevných, omamně vonících řad. Sama za nejvoňavější pokládá třeba smetanově bílou Irinu, mezi silně vonící patří i bílý květ nesoucí jméno amerického prezidenta Johna F. Kennedyho, tmavě fialový Hector nebo růžová Babiččina vonná… Jsou jich desítky.

Jak vzniká růže

Zdejší růže mají na rozdíl od různých odnoží prodávaných v obchodních řetězcích jednu obrovskou výhodu. Pelcovi totiž vzácné odrůdy růží roubují na kořeny, přesněji podnože šípků. Růže pak přejímá jeho vlastnosti, odolnost a vitalitu a může se dobře pěstovat i v podhorských podmínkách. „Všude tam, kde se daří šípkům, daří se i našim růžím,“ shrne Pelcová.

„Trvá to dva roky. Jeden rok roste samotný šípek, čili podnož, který se v létě naočkuje. Druhý rok roste už samotná růže,“ vysvětluje a ukazuje pole za růžovým sadem, kde už se růže připravují na příští sezónu. Každý rok jich tu vysadí na 17 tisíc. Nové odrůdy objednávají u šlechtitelů v Německu, Anglii, Belgii i Kanadě.

Ve školce mají i růže na vlastních kořenech, odborně pravokořenné. Jednotlivé odrůdy je však třeba velmi pečlivě vybírat. Dobře se ale dají využít třeba u růží pokryvných, které vytvářejí na záhonu zářivě barevnou plochu a jejich hustý porost neumožní původnímu šípku nasadit odnože.

Cesta růže

Růže kvetou na poli zhruba do konce září. Pak putují za zákazníky. „Růže vypěstujeme, na podzim je všechny vyoráme a jdou rovnou do prodeje,“ líčí oba pěstitelé každoroční koloběh. Zákazníci si je většinou objednávají přes internet z jejich stránek a pak si pro ně přijíždějí. Kdyby v říjnu přijeli rovnou, mohlo by se stát, že ta jimi vybraná už k mání nebude. Zájem je obrovský. „Lidé oceňují, že jsou to růže naše, nikde je nepřekupujeme ani nikde dlouze neputují. Přímo z pole jdou k zákazníkovi,“ zdůrazňuje Pelcová. Do prázdného pole zasadí šípky, které se příští léto opět naroubují.

Koloběh růží trvá ve školce Michaely a Luboše Pelcových už 25 let. Tak dlouho se jejich pěstováním zabývají. „Měli jsme tehdy oba po škole, konec totality nabízel různé možnosti a my stáli před otázkou, jakým směrem se vydáme,“ začíná vyprávění Michaela Pelcová, když si sedáme s hrnkem kávy nabízené návštěvníkům na dřevěnou lavičku pod mladou hrušku. Jednu z budoucí hrušňové aleje. Hlavní roli sehrála tehdy náhoda.

„Manželovu tatínkovi vrátili k domečku pole a shodou okolností náš kamarád, který se do té doby zabýval růžemi, už chtěl trochu ubrat a polovinu odnoží nám nabídl. Začali jsme v podstatě bez velkých zkušeností, ale povedlo se a všechny růže jsme hned první rok prodali,“ popisují začátek své „růžové“ cesty manželé Pelcovi.

Kromě prodeje nebo také vazby růží do kytic se zabývají i poradenstvím. Lidem nejen vysvětlují, jak růže správně sázet a pěstovat. Na Luboše Pelce se často obracejí i s dotazy, jak si poradit se škůdci. „Docela dobře fungují postřiky na mandelinku, je i nový směr, který pracuje s určitým druhem roztoče. Fungují i různé výluhy, třeba z vratiče, kostivalu nebo kopřiv. Někdo mi nedávno tvrdil, že mšice úspěšně hubí odvarem z česneku. Otázkou pak je, jestli se vůně česneku nepromítne do vůně květu,“ zasměje se. V rozumné míře bychom se podle něj ale neměli bránit ani chemii. Prostředků, které nejsou pro přírodu devastující, přibývá.

Spíš než proti mšicím se ale ve své školce musí bránit plotem proti srnkám. „Všude kolem mají poměrně dost potravy, ale růže je pro ně trochu jako řízek,“ dodává se smíchem Luboš Pelc, když mi podává ruku a pečlivě zavírá vrátka růžového ráje.