Paní Helena Marečková (1935) pochází z kraje malíře Jiřího Anderleho. Narodila se v Rakovníku. Městě, které malíř z nedalekého Pavlíkova tak často ve svých rozhlasových memoárech zmiňoval. „Jednou vyprávěl, jak si chodil kupovat olejové barvy do krámku k paní Příhodové. Do stejného obchodu jsem chodila nakupovat barvy i já pro svého tatínka, který byl amatérským malířem,“ začíná vyprávět.

„Tatínek byl nadaný a jeho profesoři ho přemlouvali, aby šel studovat na akademii. Jenže byl nejmladší ze tří synů, jeho bratři museli do války, a tak by se neměl kdo starat o rodiče,“ líčí realitu počátku minulého století.

Kvůli péči o rodiče minula jejího otce i další životní příležitost. „Byl velmi nadaný i na přírodní vědy. Zajímala ho botanika, entomologie a navíc byl dobrodružná povaha, takže když spisovatel a cestovatel Alberto Vojtěch Frič sháněl schopného mladého muže, který by ho doprovázel na jeho cestu do Jižní Ameriky, tak se přihlásil. Frič mu odepsal, ale rodiče dali tatínkovi dopis až po Fričově odjezdu. Měli strach, že by je na dlouho opustil.“

Několika talenty byla obdařena i sama paní Marečková. Hrála na housle a po své babičce podědila i pěvecké nadání. „Babička byla zakládající členka ochotnického spolku, já zpívala ve sboru opery. Byli to ochotníci, ale opera měla přesto zvuk. Vždyť u nás hostovala slavná Marie Podvalová! Později jsem dostala nabídku do sboru teplické opery, ale tatínek mi řekl: „Holka, to nemá žádnou budoucnost. To můžeš dělat při práci, když tě to baví!“ A bylo to tak. Jednou se k nám přijel podívat i Václav Tallich. Po představení řekl, že takovou Carmen nám může závidět i Národní divadlo, a ona to zatím byla úřednice u Ottů!“

Nakonec se nevydala ani úřednickou, ani uměleckou dráhou. Stala se vychovatelkou ve školní družině a mateřské škole. Se svým mužem, lékařem, se později přestěhovala k Mladé Boleslavi a hudební talent podědila její dcera Blanka, která nyní žije ve Francii.

Přežitek kapitalismu

Paní Marečková vyrůstala jako jedináček starších rodičů. „Neměla jsem moc kamarádů, byla jsem zabraná hlavně do knížek. Číst jsem uměla už od čtyř, ani nevím, jak jsem se to naučila. Později jsem chodila na francouzštinu a angličtinu. Ráda bych to studovala, ale přišel únor 1948 a výuka těchto předmětů byla označena za přežitek kapitalismu. Začala jsem tedy studovat vyšší sociálně zdravotní školu, vyučovalo se tam i právo a vychovatelství. Na gymnázium nebo obchodní školu jsem nechtěla kvůli matematice,“ zamrká.

Když se udávalo

Při vyprávění se nemůžeme samozřejmě vyhnout ani vzpomínkám na válečná léta Na konci války jí bylo deset. Citlivé dítě dokázalo zachytit a vnímat mezilidské vztahy, které obnažil všudypřítomný strach, stejně jako i nadšení pro novou ideologii. „Vzpomínám si, jak náš mladý soused jednou přiběhl s očima navrch hlavy, že dostali ve fabrice zadarmo montérky a nové boty, a nadšeně volal: Jdeme za „Ádou“,“ přibližuje, jak si Hitler dokázal lidi podmanit.

Další vzpomínka patří jinému mladíkovi. „Byli jsme v kostele, kde plakala paní v černém. Bylo to za Heidrichiády. Její syn tehdy na účet zavražděného Heidricha pronesl: „Dobře mu tak.“ Udal ho jeden soused. Chlapce popravili.“

Nepěkné vzpomínky má i na dny těsně po konci války. „Lidi, do kterých bych to v životě neřekla, se semkli v houfu a někdo z nich vykřikl: „Jde se na Sterovy. Byli to už staří lidé, babka s dědou, nikomu neublížili, ale dav jim vytloukl okna, bil a fackoval ty dva staré chudáky jen proto, že byli Němci. To nikdo neví, co to bylo za hrůzu. Víte, byla jsem strašně ráda, že jsme se ničeho podobného nedočkali v roce 1989,“ spojuje dějinné události a znovu se vrací k válce: „Měli jsme souseda, vrchního komisaře Biedermana. Mluvil krásně česky, pocházel totiž z pohraničí, jeho paní byla z Berlína. Miloval českou historii i literaturu. Byli to dva nesmírně noblesní, laskaví lidé, vodili se vždycky za ruce. Tatínek si před ním za války nikdy nebral servítky. On už byl taková hudba nevymáchaná,“ usmívá se, v očích smutek z obrazů, které ve vzpomínkách následují. „Kolikrát na tatínka přišlo udání od sousedů, Čechů! Ale pan Biederman z toho tatínka vždycky dostal, zachránil ho. A nejen jeho. Jednou vyprávěl: „Sousede, to byste nevěřil, co českých lidí udává české lidi! Já to nestačím pálit“,“ říkal tatínkovi.

A jak to s ním dopadlo po válce? „No umlátili ho! Ne nacisti, že je vlastně záchranou českých lidí zrazoval. Češi to byli. Ti co udávali, protože se báli, aby to na ně neprozradil. Jeho paní to přežila, ale ještě dnes ji vidím, jak musela ve špinavém vyrudlém plášti s páskou na ruce dláždit chodníky tam, kde lidé vytrhali dlažbu na barikády. Nikdy nezapomenu, že se po té hrůze nechovala jako poražená. Vždycky měla hlavu nahoru.“

Plzeň osvobodili Američané, Rakovník už podle dohod Rusové. „Vlasovci, ale o tom se už později nesmělo mluvit. Byli to chudáci ucabrtaní, bylo na nich vidět, co mají za sebou,“ vzpomíná.

Stejně jako její krajan, malíř Jiří Anderle, si vybavuje i nálety na Plzeň. Vítat americké vojáky se jí ale v prvních květnových dnech nepodařilo. „Auto jsme neměli a vlakem to nešlo. Na kolejích stály dlouhé řady nákladních vlaků, doslova prošpikovaných střelbou. Hloubkaři přiletěli, zakroužili, mašina zahoukala, strojvůdce a topiči vyskákali ven a letadla prostřílela lokomotivu, aby nemohla vozit Němcům zbraně,“ líčí květen 1945.

Nálety na Plzeň v jejích vzpomínkách ale přehlušilo bombardování Drážďan, jehož byla svědkem. Odveta za Němci vybombardované město Coventry. „Bylo to někdy zjara, v březnu nebo dubnu. Slyšeli jsme letadla a viděli, jak se z nich sypou bomby jak brambory z košíku. Bylo to strašné. Utíkali jsme nahoru do polí, stáli tam a koukali, jak doslova hoří obloha. Když jsem jednou, už jako dospělá dlouho po válce, Drážďany navštívila, zavřela jsem oči a v duchu znovu uslyšela ten strašný hukot.“