V roce 2002 tak ušila první hračku, jelikož se produkce od začátku specializovala na původní tvorbu vyšívaných hraček pro miminka. Na začátku se spíše jednalo o textilní dekorace, polštářky a kapsáře.

„Teprve dcery vnesly do mé tvorby tu pravou hravost a stojí za vznikem většiny mých hraček. Když se narodily, začala jsem k hračce přistupovat profesionálně. Sledovala jsem, jak si hrají, každá vyhledávala jiný typ her a poprvé jsem přemýšlela nad hračkou jako nad herním produktem,“ popsala začátky své vášně tvůrkyně, která žije a tvoří v Kamenickém Šenově.

Snažila se do řemesla proniknout hlouběji. Vedle pěkného vizuálu se věnovala vymýšlení mechanických dílů a didaktických prvků. Nakonec se tak dopracovala k textilní pohádce, první ušila pro svou třetí dceru. Jelikož v té době neexistoval Pinterest ani Instagram, inspiraci mohla čerpat maximálně v archivu knihovny, kde si v černobílých časopisech přečetla pár útržků o našich výtvarnících.

„Některé velmi jednoduché hračky vznikaly zdlouhavě. Například Zavináči, což byla zvířátka, jejichž tělíčko fungovalo jako kabátek, do kterého zavinuly své mládě. Později jsem za ně získala ocenění Správná hračka a dodnes je považuji za svůj nejoriginálnější a nejpůvodnější nápad,“ podotkla Mrňávková.

Žaneta Valentová pronikla do tajů uměleckého aktu.
Spolupracovala s Robertem Vanem: Vnímám své tělo, chci být múzou pro fotografy

Po narození čtvrté dcery musela bojovat s osobními problémy, jelikož se jí rozpadlo manželství. V šití viděla jedinou možnost, jak se postarat o rodinu. Dosavadní koníček tak musela zprofesionalizovat. Ruční výšivku nahradila strojovou a v roce 2019 založila značku Brodita. V esperantu se jedná o výraz pro výšivku.

„Kromě výtvarného rukopisu, který jsem rozvíjela v duchu umělecky vytříbené komerce, byla právě výšivka hlavním poznávacím znakem, který mé hračky odlišoval od ostatní hračkové produkce. Výšivka, jak ji navrhuji, je zdlouhavá na výrobu a hračku prodražuje, proto se ani nedivím, že výrobci dávají přednost levnějšímu potisku nebo malbě,“ svěřila se vystudované designérka.

Aktuálně se věnuje šití dekorativních panenek, vymýšlení šicích sad pro děti i dospělé a nově také akvarelům, které uplatňuje na vystřihovánkách. Srdeční záležitostí jsou pro ni umělecké textilní sošky duchů, které ručně bohatě vyšívá a kombinuje s modelovací hmotou paperclay.

Od miminkovských hraček i minulosti se nakonec rozhodla odstřihnout. Svou roli sehrály i finance, nechtěla investovat do dalších certifikací. Atesty hraček platí pouze tři roky a ceny se pohybují od 40 tisíc korun a výše podle rozsahu zkoušek. „Také jsem po letech vleklé krize znatelně pocítila pokles odbytu a nějak už neměla energii pokračovat. Nikdy jsem nechtěla být majitelem firmy, mít zaměstnance a řídit je. Vždy jsem se cítila jako solitérní výtvarník, což se se stylem malosériové výroby dlouhodobě těžko slučovalo a dohnalo mě vyčerpání z rutiny. Ukončení hračkové tvorby ale přede mnou otevřelo zcela nové obzory,“ svěřila se šenovská tvůrkyně.

Tomáš Kunca s bílou jestřábicí. Sám loví s krahujcem obecným.
Bílý jestřáb budí pozornost. Jsou u nás vzácností, říká sokolník z Českolipska

Marie Mrňávková vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a následně zamířila na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde se věnovala designu skla.

Nadále ale zůstává členkou Sdružení pro hračku a hru, což je jediné profesní sdružení, které se věnuje výrobcům a dodavatelům hraček v Česku, zprostředkovává přehled v oboru, seznamuje s nejnovějšími trendy nebo veletrhy.Letos také obnovila kurzy ve svém ateliéru v Kamenickém Šenově, které má proti původním šicím či vyšívacím kurzům koncipované hlavně jako tvoření rodičů s dětmi. Také poprvé uspořádala Otevřený ateliér s minivýstavou vlastních vyšívaných bytostí, kam se sjeli její fanoušci z různých částí republiky.

Vedle toho pracuje na vlastní knize Butik pana Barona, ve které budou místo ilustrací fotky loutek v původních miniaturních kulisách. „Příběh se točí kolem krejčího Barona, který si spokojeně žije ve svém maloměstském salónu a nic mu nechybí ani nepřebývá. Ve sledu dramatických událostí se mu život obrací vzhůru nohama, stejně jako kdysi mně. Vlastně se mi tvorba na knížce stala nutnou terapií, ale příběhu nechybí dost humoru a zábavy a na své si přijdou jak malí, tak velcí čtenáři. Možná, že ti ještě víc,“ přiblížila projekt milovnice hraček.

Našla se i ve výrobě loutek, líbí se jí různorodost této práce. Po vydání knihy by ráda uspořádala interaktivní putovní výstavou, první termín má domluvený na jaro 2025. A samozřejmě chce dále pokračovat ve své tvorbě. „Šiji hračky, protože si potřebuji hrát. Kdybych nepodnikala, po nocích bych určitě kutila něco hravého, řezbovala bych loutky, psala divadelní pohádky, hrála si,“ uzavřela vyprávění Marie Mrňávková.