Legendy o kapli, jež má podle kronikářů střežit cosi nadpřirozeného, co se za žádných okolností nesmí dostat ven, jsou více než populární a obletěly celou republiku.

Mácha nahlédl do budoucnosti

Pověst praví, že kaple stojí nad průrvou vedoucí do pekla. Stěny kaple mají být neustále vlhké a pokryté lišejníky i v době nejparnějšího léta, kdy jsou ostatní stěny suché. To údajně dosvědčují staré kroniky, které je velmi obtížné vysledovat a otázkou je, zdali vůbec tyto zápisky existují.

Další velmi frekventovanou záhadou, kolem níž se točí „odborníci“, je dopis Karla Hynka Máchy, ve kterém informuje svého přítele Eduarda Hindla, hajného v okolí Housky o tom, jak se při návštěvě hradu ocitl v budoucnosti.

Peklo prodchnuté pachem síry

V dopise se píše: „Došel jsem na Housku s druhé hodiny po půlnoci. Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem, jasno všude, lampy nepotřebí – v duši horší temnota. Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási vede do pekla. Jedni praví, že ji sám ďábel vykopal, jiní, že alchymisti prorazili.“ V dopise pak pokračuje pasáží o tom, jak zahlédl otvor do podzemí, vstoupil do něj, a pak popisuje děsivé pocity, strach a úzkost jak sestupoval hlouběji.

Popis, který Mácha nabízí, je jako z Dantova Pekla: „Když jsem k sobě přišel – Eduarde – já byl v pekle – nebo v zimničných snách… Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavoučí. Povětří sytila síra, prach a čoud, štípal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a polutlumené ryčení – lkala zem z roztaveného kamene.“

Z dnešního pohledu velmi archaicky popisuje podle některých cestu davem, ve kterém potká dívku s podivným přístrojem u pasu. Mohl to být walkman či videokamera. V dopise se nabízí i paralela s dnešním panelovým sídlištěm.

Básníka vyděsilo 21. století

„V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, bílým, sinavým. Kostliví netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami – ratolestí nevidět. Bytosti lidské, s lícemi změněnými, začasté nevidomé, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem.“ I v těchto pasážích lze vystopovat paralelu s dnešním světem, tak jak ho známe.

Kostliví netvoři v jedné z částí dopisu mohou být stožáry vysokého napětí. V útesech pískovcových lze spatřit panelové sídliště. Na období léta můžeme soudit z části, kde se píše o bytostech zčásti nevidomých.

„Spěchající davy štvály je Dantovy ďábelské, chechtající se měchy s očima ohnivýma – vsávaly a polykaly ty nešťastníky,“ evokují kloubové autobusy městské hromadné dopravy. Podle dopisu se Mácha ocitl ve svých vidinách v Praze roku 2006, ačkoliv samotné psaní je samotným autorem datováno 10. srpna 1836.

Úspěšný padělek žije dál

Popisy a věty, které Mácha použil, si klidně můžeme napasovat na dnešní vědomosti. Otázka nezní, zdali je tento dopis popisem budoucnosti, do níž se dostal básník na Housce, ale zda je tento dopis skutečným Máchovým výtvorem.

Milovníky tajemna a záhad v tuto chvíli musím zklamat. Dopis Karla Hynka Máchy Eduardu Hindlovi je falzum, které pro knihu Čas hradů v Čechách napsala Františka Vrbenská.

Celý dopis si vymyslela, což později také přiznala. Přesto ho dodnes někteří milovníci tajemna prezentují jako pravý a legenda si žije dál svým životem.

Autor: Tomáš Mařas