Slunečné dopoledne přilákalo na akci Vítání ptačího zpěvu, které organizuje Česká společnost ornitologická ve spolupráci s českolipským Vlastivědným muzeem a galerií a ekologickou poradnou Orsej, více jak čtyři desítky účastníků.

Před muzeem se v sobotu dopoledne sešli jak malí, tak velcí a společně vyrazili za účasti vedoucí poradny Mirky Netolické a zoologa Miroslava Honců směrem přes Holý vrch k Ploučnici a pak dál podél řeky směrem na Dubici, kde už čekali mělničtí ornitologové.

Tradice akce Vítání ptačího zpěvu vznikla v roce 1983 v anglickém Birminghamu a do České republiky se dostala o devět let později. Smyslem akce je oslavit příchod jara a připomenout nezastupitelnou roli, kterou ptáci hrají nejen v přírodě, ale i v našich životech. Není bez zajímavosti, že v tento den si ve Velké Británii nikdo na společnou snídani nedává vejce.

Ledňáček chyběl

Cestou do Dubice Miroslav Honců podle zpěvu i podle vizuálního kontaktu popisoval ptáky, které viděl. Nakonec byl trochu zklamaný a posteskl si: „Letos jsem zaznamenal dvacet čtyři druhů ptáků. Není to moc, byl bych spokojený tak s pětatřiceti.“ Dodal, že je třeba nespoléhat se jenom na hlasový projev opeřence, protože někdy jsou mezi nimi i imitátoři, kteří velmi dovedně napodobí jiný druh.

„Zažil jsem situaci, kdy špaček napodoboval hlas afrického ptáka a já se podivoval, kde ten exotický opeřenec je, než jsem uviděl špačka, který se pravděpodobně vrátil z Afriky.“ Honců při té příležitosti připomněl, že mezi naše nejinteligentnější ptáky a imitátory patří například havran a většina krkavcovitých.

Během pochodu se skupina občas zastavila, aby zoolog upozornil tu na jiřičky nebo poštolku anebo objasnil rozdíl mezi vrabci na jednom autem sraženém opeřenci. Zhruba za hodinku čtyřicítka účastníků dorazila do místa určení. Několik metrů od ornitologů byla natažená síť, do které opeřence už od rána chytali, a na jednom ze stromů visely plátěné pytlíky, které se stále hýbaly.

Hned na úvod mělnický ornitolog Petr Lumpe smutně poznamenal, že ledňáčka, kterého mohli zájemci vidět loni, letos nechytil. „Bohužel, podmínky se tu pro ledňáčka od posledně změnili, tak máme letos smůlu,“ poznamenal Lumpe. Nejen děti, ale ani dospělí nespouštěli zrak z pytlíků zatím neznámého obsahu, pověšených na stromě.

Arizonská pěnice

Chvilkami to díky nim kolem stromu vypadalo jak u šamana při rituálu černé magie. Petr Lumpe sundal jeden ze sáčků, hbitě a zkušeně z něj vyndal malého opeřence, který se díval na kolem postávající lidi s nedůvěrou.

„Máme tu pro vás připraveno několik ptáků, které budeme kroužkovat, zapisovat jejich míry a stáří,“ řekl k chystanému úkonu ornitolog a pokračoval: „Ví někdo, co je tohle za ptáčka?“ Pár lidí se osmělilo a špitlo slovo pěnice. „Ano. A dokážete říct jaká?“ položil další dotaz Lumpe směrem k účastníkům. „Arizonská,“ řekla hrdě malá, asi čtyřletá holčička. Pták, kterého ornitolog držel v ruce, sebou škubl leknutím, jak se všichni okolo rozesmáli.

Byla to sice pěnice, ale slavíková. Možná se opeřenec v ruce cítil nesvůj a dost možná, že někteří měli za to, že je k němu ornitolog nešetrný.
Jak Lumpe poznamenal, má pták odlehčenou stavbu těla s dvěma vzduchovými vaky a způsob, jakým ho drží, je pro malého pěvce nejbezpečnější, protože mu tak nemůže nechtěně způsobit žádné zranění. Výhodou je i to, že je možné jej měřit a kroužkovat.

Když se pěvec stydí

Došlo i na notoricky známého slavíka, který je na první pohled úplně obyčejný a podle mělnického ornitologa je to pěvec, který se tak trochu stydí.
„Ostatní zpěvaví ptáci jsou rádi někde, kde je na ně vidět a zpívají, slavík je pravý opak. Je schovaný ve větvích a prozpěvuje a ve většině případů se nenechá vidět,“ dodal.

Opeřenec dostal na nohu hliníkový kroužek, byly mu odebrány míry křídel a ocásku, zapsalo se stáří s tím, že u malých ptáků lze určit stáří pouze jako letošní nebo loňské, a pak už se vypustil opět na svobodu.

Postupně se z pytlíků vybírali další ptáci, jako třeba sýkorka, které byla velká bojovnice a neohroženě klovala a štípala ornitologa do ruky. Ten ataků opeřence nedbal se slovy: „To sýkorky dělají běžně,“ učinil měření, okroužkoval a vypustil zpět do přírody.

Díky krásnému počasí a poutavému výkladu Miroslava Honců a ukázkám práce i povídání ornitologů z Mělníka to bylo pro mnohé velmi příjemné dopoledne, kdy si pak cestou domů malí účastníci vyměňovali dojmy se svými rodiči.

Tomáš Mařas