„Je to téma, které ve společnosti stále rezonuje. Kromě toho děti a mladší generace už nemají moc možností se o něm více dozvědět. Ve školách, ať už základních nebo středních, se totiž o tomto období příliš neučí,“ vysvětlila historička muzea Františka Zverková, která má celý projekt na starosti.

V HLAVNÍ ROLI DĚTI

Právě před ní tak stojí nejtěžší úkol vybrat nejzajímavější a nejnosnější příběhy. „Po naší výzvě se na nás už obrátily desítky lidí z Čech i Německa. Jejich vyprávění ale samozřejmě musíme ověřovat v archivech nebo matrikách, což je poměrně náročné,“ pokračovala historička s tím, že ještě neví, kolik osudů lidí nakonec do komiksu zařadí. Už teď si je ale jistá, že hlavními hrdiny budou děti.

„Jsou nezatížené vinou, nemohly se do válečné mašinérie nijak zapojit, byli to ale vnímaví pozorovatelé. I když i mezi nimi vznikalo samozřejmě napětí, které pak hraničilo s šikanou,“ objasnila Zverková.

NEJEN HRDINOVÉ

Na komiksu bude muzeum spolupracovat s významnou českou ilustrátorkou a streetartovou umělkyní Toy Box, hotový by měl být během příštího roku. Už teď se ale historička potýká s nepříjemnými reakcemi veřejnosti.

„Nechceme si sypat popel na hlavu, jednostranně obviňovat Čechy. Na druhou stranu je ale třeba si uvědomit, že se tenkrát do Liberce sjeli příslušníci revolučních gard, mezi nimiž byla řada převlékačů kabátů, například bývalých konfidentů gestapa. Jejich cílem bylo hlavně rabování. I takoví Češi jsou součástí naší historie, nejen ti hrdinové,“ zdůraznila Zverková. Podle ní mají tito lidé na svědomí řadu zvěrstev, která se tehdy stala. „Byly vyvražďovány celé rodiny, dokonce i s malými dětmi. Stačilo, že vlastnili dům, o který měl někdo zájem,“ dodala.

PŘÍBĚH PŘÁTELSTVÍ

Historička ale doufá, že konečné vyznění komiksu může být i smířlivé. „Chceme zpracovat i příběh česko-německého přátelství, zaměříme se na problematiku smíšených rodin. Vždyť málokdo ze zdejších obyvatel by v rodokmenu nevypátral příbuzného německé národnosti,“ podotkla Zverková.

Podle historičky je důležité, aby si lidé uvědomili, že oběti odsunu byli konkrétní jedinci, kteří nesli kolektivní vinu za svůj národ bez ohledu na to, zda se sami provinili.

„Aplikování kolektivní viny je bohužel zřejmě přirozené lidské chování. Frustrace nahromaděné během válečných útrap je jednoduché ventilovat na někom, kdo se nemůže bránit. Češi za války jistě nepopsatelně trpěli a mnozí lidé mají dodnes svá traumata. Nelze však říct, že celý náš národ pasivně trpěl,“ vysvětlila s tím, že jestliže mezi Čechy byli udavači, ne všichni Němci byli nacisté.

Podle muzejníka Ivana Rouse, který se dlouhodobě zabývá válečnou a poválečnou problematikou na Liberecku, je těžké vybrat pohled, který by rezonoval ve stejném duchu na obou stranách. „Už v roce 1918 musela Liberecko a Jablonecko obsadit československá armáda a zrušit projekt Deutsch-böhmen. V roce 1938 bylo naopak pohraničí odtrženo od Československa a odcházeli Češi. Po válce, od května 1945, odcházeli místní Němci,“ vysvětlil na závěr.