Je libo vkusný džbán nebo stylové kalíšky? Na rozdíl od řady jiných se Sklárna Jílek v Kamenickém Šenově spoléhá i dnes výhradně na ruční výrobu skla. Opírá se o zručnost svých sklářů a její chloubou je navíc monumentální prostor sklářské hutě.

Zdroj: DeníkAž na několik málo epizod funguje na svém místě nepřetržitě od roku 1905. Sousedí s kolejištěm a bývalým nádražím, kde vzniká muzeální železnice. Šéfové sklárny plánují s železničními nadšenci rozvinout širší spolupráci. „Snažíme se zdůrazňovat tradici a rukodělný původ,“ uvedl jednatel firmy Lukáš Polák.

Ohledně budovy hutě oslovili majitele památkáři a navrhovali jednat o jejím zařazení na seznam nemovitých pátek technického typu. „Byť jsme nakloněni tomu, aby byla huť turisty viděná, tak jsme stále průmyslový podnik, nejsme skanzen v žádném slova smyslu. S památkáři budeme dál jednat,“ řekl Polák.

Současným vlastníkem závodu je jeho strýc, který sklárnu koupil v roce 2012 od předchozích majitelů. „To byla firma CKV podle pánů Čermáka, Kynčla a Vacka, kteří tady vyrůstali a do velké míry sklárnu zachránili,“ upřesnil jednatel. Poznamenal, že podnik přežil světové války, otřesy po Únoru 1948 stejně jako divoké změny v 90. letech, na které málem dojel. „Tito tři muži se ve své době nebáli a pokusili se sklárnu zachránit, což se jim povedlo. Přestože jsou na penzi, tak se s nimi často radíme. Toho si nesmírně vážíme,“ komentoval Polák.

Sklárna Jílek se zabývá tradiční malosériovou výrobou skla zušlechtěného hutním tvarováním, malováním, rytím, broušením i pískováním. Historicky se specializovala na sklo s optickými dekory. „Tehdy měly velkou výhodu, že zakrývaly defekty skloviny. Dnes už ale pracujeme s úplně jinými surovinami, dosahujeme čistoty skla, která ještě před 20 lety byla nemyslitelná,“ vysvětlil jednatel.

V dobách největšího rozkvětu ve sklárně pracovalo okolo 120 lidí, dnes je jich kolem 60. „Sklářů – foukačů zaměstnáváme 16. Máme i brigádníky,“ uvedl Polák. Huť sklovinu taví v peci se sedmi pánvemi. „Ve dvou držíme křišťál a zbytek tvoří barevky. Barva je teď více v módě než před lety,“ dodal.

Vývoz zboží od Jílků v posledních letech mířil nejčastěji do USA a západní Evropy. „Snažíme se expandovat i na některá další teritoria jako třeba do jihovýchodní Asie nebo na Blízký Východ, do Japonska i postsovětských republik,“ zmínil Lukáš Polák. „I v souvislosti s krizí na Ukrajině a posléze covidem se nám ukázalo, že je dobré být aktivní v Evropě, která představuje obrovský trh pro naše výrobky,“ dodal s tím, že i do budoucna považuje za výhodu orientovat se na trhy, které jsou snáze dostupné a zákazníci tam mají podobnou mentalitu.

Jak už dříve uvedl znalec historie sklárny Petr Tschakert, kořeny sklárny sahají do 19. století na Plzeňsko, do sklárny Rückl. Vlastní výroba v Kamenickém Šenově začala 27. září 1905. Společníky byli Antonín Jílek a Franz Vetter a počáteční výrobní program byl převzat právě ze sklárny Rückl na Plzeňsku. Převládal křišťál, opálové sklo později i tzv. hyalit.

V roce 1914 opustil firmu Franz Vetter, o pět let později se novým společníkem Antonína Jílka stal jeho bratr Václav a jméno firmy se změnilo na Bratři Jílkové. Později se stal spolumajitelem i huťmistr Václav Jech. Do roku 1935 dodávala firma zejména čisté sklo k dalšímu zušlechťování u rafinérů v regionu. Po tomto roce ale už začala pracovat na své větší identitě, na vlastním designu, aby uspěla na zahraničních trzích.

Kromě hyalitu se specialitou stalo tzv. Optišové a lištované sklo, z něj jsou známé například koňakové toalety, kompotové a dezertní soupravy, karafy nebo lahve na likéry. „Některé své práce ve sklárně zhotovil i osobní přítel Václava Jílka profesor Drahoňovský z ateliéru skla Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a někteří jeho žáci,“ vyzdvihl Tschakert.

Po válce se sklárna stala součástí podniku Crystalex v Novém Boru a v roce 1993 ji odkoupili potomci původních majitelů. V 90. letech zde vznikl například rytý pohár pro papeže Jana Pavla II. u příležitosti kanonizace sv. Zdislavy nebo malovaná váza pro Olgu Havlovou.