Kdyby dnes žili, patřili by dost možná mezi horké kandidáty na některé z nejvyšších státních vyznamenání. Kromě obrovského významu pro rozvoj sklářství ve svých městech, mají společnou ještě jednu věc: oba zemřeli na přelomu roku a od jejich úmrtí uplynou v těchto dnech významná výročí.

Friedrich Egermann, vynálezce sklářských lazur z Nového Boru, zemřel 1. ledna roku 1864, od jeho smrti uplyne 150 let. Elias Palme, zakladatel šenovského impéria lustrů, zemřel o třicet let později, 31. prosince 1893. Od jeho úmrtí uběhne 120 let.

Největší lustr světa pro New York

Firma, kterou Elias Palme vybudoval, dodala například lustr pro hlediště Královské opery v Římě, osvítila milánskou La Scalu a později, ve své době největším lustrem na světě, i slavný hotel Waldorf Astoria v New Yorku. Skoro se nechce věřit, že to dokázal muž, který se v roce 1827 narodil jako syn pekařského mistra.

Elias měl devět sourozenců, takže už od dětství musel tvrdě pracovat, aby pomohl uživit rodinu. Později ho rodiče poslali do učení k pasířskému mistru Klingerovi do České Kamenice, kde se seznámil s výrobou skleněných a bižuterních ozdob. Závěrečnou zkoušku složil úspěšně a vydal se na tradiční vandr, při kterém navštívil Prahu i Vídeň. Brzy se však dostal do dluhů, protože odmítl nastoupit vojenskou službu a musel se z ní vyplatit.

Friedrich Egermann (1777 - 1864) Nechal za sebou impérium skla barveného zlatem, druhý byl císařem v říši lustrů, do kterých se zamiloval celý svět.

Po návratu domů se díky své píli a snaze o uplatnění toho, co pochytil na svých cestách, rychle vypracoval. Splatil dluhy a zbylo i na rozjezd vlastní dílny. Opustil ale klasické sklo a začal rovnou s výrobou křišťálových lustrů. Produkce luxusních svítidel byla a je přitom velmi náročná.

„Vedle práce návrhářské zahrnovala také výrobu nejrůznějších skleněných zdobných a nosných článků i kovových součástí nezbytných pro spojování a celkovou funkci lustru," potvrzují odborníci. Elias Palme se přesto nenechal odradit. Zpočátku spolupracoval s bratrem Fritzem, se kterým vybudovali malý podnik vybavený drobnými stroji pro práci s kovem a sklem. Firma se postupně rozrůstala a její význam brzy překonal hranice severních Čech.

Křišťálové lustry jako z Versailles

„Úspěch Eliase Palmeho spočíval v dokonalé organizaci práce a harmonizaci činnosti sklářů a pasířů tak, že bylo možné nejen urychleně zvyšovat produkci, nýbrž díky promyšlené konstruktérské práci bylo možné přijímat vysoce náročné zakázky," popsal českolipský historik Ladislav Smejkal v Palmeho portrétu pro knihu Libereckým krajem Osobnosti.

Firma vyráběla mnoho typů křišťálových lustrů, včetně věrných kopií originálních svítidel ze zámků ve Versailles a Fontainebleau. Od pařížských sléváren odkoupila staré technologie „surového lití" a výrobky vyvážela do řady zemí světa.

Když Palme 30. 12. 1893 zemřel, ve vedení podniku už působili jeho synové Franz Friedrich, Reinhard a August, kteří výrobu dále rozvíjeli. Franz Friedrich navíc velmi dbal na tradici a založil v Kamenickém Šenově malé muzeum.

Zásluhy, jaké má pro novoborské sklářství Bedřich Egermann, zřejmě jen těžko někdy někdo překoná. Jsou ohromující. Egermann vynalezl technologie tavení i opracování a jeho achátové sklo se stalo novinkou na trhu, stejně jako sklo mramorové nebo hyallithové.

Úspěch se dostavil i při objevu stříbrné a žluté lazury, a dodnes si firma Egermann drží tajemství rubínového skla. Po šestnáct let trvaly Egermannovy pokusy, než dosáhl neobvyklé nádhery skla barveného zlatem. Zlatý rubín odchází z Nového Boru dodnes do nejrůznějších částí světa.

Odložené děcko poslali na Polevsko

Přitom Egermannovo dětství provázelo trápení a bolesti. Na svět přišel ve Šluknově v roce 1777 jako nechtěné dítě, zřejmě výsledek mimomanželského poměru své matky. Pouhých šest neděl po porodu odnesla matka syna ke staré pratetě a nechala jí ho na vychování.

Nakonec se nad chlapcem, všude trpěným jenom z milosti, slitoval matčin bratr, děkan v Polevsku. Později si Bedřicha vzal pod ochranu druhý matčin bratr majitel sklářské huti v Chřibské. A právě tady Bedřich nastoupil do učení. Po dvouletém pilném výcviku se stal malířem skla.

Elias Palme (1827 - 1893) Ze secesní šenovské továrny „Eliáška", která nesla jeho jméno (a vznikla ovšem až po jeho smrti), je dnes ruina na spadnutí. Klasické křišťálové lustry ale dál (i v dnešní době moderních svítidel) vyrábí kamenickošenovská Preciosa Lustry. Drží tradici a k Palmemu se stále hlásí.

Pak se vydal se na cestu do Saska a pronikl do porcelánky v Míšni, aby se podrobně seznámil s technikou malování porcelánu a recepturami barev. Sám o tom podal zprávu ve svých pamětech z poloviny 19. století.

„Do míšeňské porcelánky, kam byl vstup pod nejpřísnějšími tresty zakázán, jsem se dostal s nabroušenými břitvami jako dráteník. Aby snad nepoznali, že z malířiny něčemu rozumím, musil jsem se stavět hloupým až běda. Říkal jsem, že u nás ve sklárně jsem pouhým pomahačem a že jsem odtud utekl, protože skláři na mě byli hrubí. Ovšemže jsem si ze sebe často nechal dělat blázny. A při téhle příležitosti jsem se ledacos dověděl, to, co jsem si toužebně přál," vzpomínal svou „průmyslovou špionáž" sedmdesátiletý Egermann.

Po návratu začal experimentovat se sklovinou v Polevsku, kde po sňatku získal domek. „Podle svých záznamů řešil princip zavedení výroby šestnáct let. Přičemž jeho experimenty připomínaly práci alchymistickou a byly spojeny s občasnými výbuchy, které ho málem připravily o život. Dalších třináct let řešil otázku náhradní suroviny a možnosti zavést kontinuální výrobu," popisuje Egermannovu práci kniha Libereckým krajem Osobnosti.

Skromný sklář: objevy bez patentů

Egermann prosadil své objevy, které si vůbec nenechal patentovat, do výroby. Z Polevska dobyl Nový Bor a proslavil ho. Lazury jsou pro produkci z tohoto kraje typické dodnes a stále vyvážené do světa. Podnikavý sklář měl vzorkovnu v domě na novoborském náměstí (kde dnes sídlí Galerie Egermann) a přijímal zde vzácné návštěvy. Přes bohatství žil až do svého vysokého věku skromně.