Poznaly jsme se, když jste přišla na praxi do K-centra v České Lípě. Byla to první zkušenost s podobným zařízením?
Když jsme se poprvé setkaly, studovala jsem školu v Mostě. Měli jsme tenkrát povinnou praxi v sociální oblasti a já si vybrala jako první instituci K-centrum v Mostě. To bylo první setkání se službami pro drogově závislé. Mostecké zařízení mělo zajímavé programy, líbilo se mně tam. K-centrum v České Lípě následovalo, bylo zase jiné. Menší, rodinnější. Je zajímavé, jak se obě zařízení promítla do mého současného pracovního života.

Potom jste se stala okresní protidrogovou koordinátorkou. Tušila jste, do čeho jdete?
Moc ne. Naše škola, Vyšší odborná sociálně právní v Mostě, byla výborná, s odstupem vidím, že nás dobře připravili. Závislosti jsme brali dost podrobně, také systém péče o drogově závislé. Ovšem, když jsem potom hledala ve školním sešitě něco o své funkci, tak jsem tam našla jednu větu – že taková funkce existuje. Také drogové služby byly ještě na svém začátku. Můj pracovní rozjezd byl v podstatě na nule, bez informací. Musela jsem hodně konzultovat s ostatními kolegy. Sbírala jsem informace z terénu, hodně mně pomohla třeba Mgr. Alena Švejdová, tehdejší liberecká okresní protidrogová koordinátorka. Ta už měla poměrně dost zkušeností a zvala mě na různé akce, které byly vždycky přínosné.

Pak přišla funkce krajské protidrogové koordinátorky Libereckého kraje. Jaká to byla zkušenost?
Asi nejhorší bylo to, že člověk se musel zajímat sám, co je vlastně náplní práce. V podstatě nebyl nikdo po ruce, kdo by poradil. A pak záleží, jak k tomu člověk přistoupí. Buď si jen splní svoje nezbytné povinnosti nebo se bude zajímat, studovat, zjišťovat, co funguje či nefunguje. Dobrý a užitečný systém vzdělávání byl nastaven ze strany Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky za tehdejšího ředitele PhDr. Josefa Radimeckého.

Krajský koordinátor hrál vždy důležitou roli při získávání peněz, protože musel projekty všech zařízení, která v kraji jsou, obhajovat. Pokud si dobře pamatuji, obhajovala jste nejspíš dobře, protože Liberecký kraj dokázal získat od státu poměrně slušné peníze…
Nebyla to jen moje zásluha. Myslím, že projekty, které jsem obhajovala, byly většinou dobré. Musela jsem spíš reagovat na některé otázky, připomínky, které byly někdy oprávněné, jindy plynuly z neznalosti věci. V takových případech jsem mohla sehrát důležitou roli, pokud jsem měla správné argumenty.

Pamatuji, že jste někdy volala ještě pár minut před obhajobou…
Právě kvůli těm správným argumentům… Momentálně jsem členkou komise Prevence kriminality města Česká Lípa a situace je stejná. Zase jde o správné, dobré a pravdivé argumenty.

Jak vidíte postavení služeb pro drogově závislé v kontextu ostatních sociálních služeb?
Myslím, že situace je diametrálně jiná než třeba před čtrnácti lety, kdy se na pracovníky K-centra koukalo jako na podivné exoty, kteří jsou nejspíš se svými klienty zapleteni a bůhvíco. Zdá se mi, že si drogové služby vydobyly své místo, i když nemohu říct, že přímo na slunci, tak alespoň důstojné.

A jaký by byl ideální stav protidrogových služeb na Českolipsku?
Představovala bych si, že by byly zastoupeny všechny složky prevence. Od kvalitní primární prevence, přes nízkoprahové služby (K-centrum včetně terénu), ambulantní a terapeutické služby. Doléčovací zařízení možná časem, ale v tuto chvíli snad ani ne, když je služba dostupná v Liberci a Děčíně. A na konci jako třešinka na dortu – sociální podnikání. Kdy by lidé, kteří prošli závislostí, dostali druhou šanci. Přes schopného a šikovného podnikatele, který by díky dobrému projektu mohl zaměstnat řadu lidí, o kterých si v jistém období jejich života ostatní mysleli, že jsou ztraceni.

Magda Jogheeová