Někteří se tu narodili, jiní se sem dostali shodou životních náhod, aby s místem spojili svůj život i tvorbu. Pro některé se místo stalo inspirací. Jako například pro turnovského rodáka Jaroslava Rudiše, který svým románem Grandhotel, později filmově zpracovaným, proslavil zdejší fenomén Ještěd, kde se příběh odehrává. Nejde v něm přitom zdaleka jen o prostředí magické stavby, ale o téma, které svým způsobem vypovídá o vztahu k určitému místu. A které se prolíná tvorbou zdejších autorů.

„Grandhotel nevypráví jen o nemožnosti Fleischmana pohnout se z Liberce, ale i nemožnosti odstřihnout se od kořenů, od místa, ze kterého pocházíme. Naprosto chápu sudetské Němce, kteří byli po válce odsunuti jako děti a ve stáří hledají místa, odkud pocházejí. Snaží se navázat přetrženou nit,“ přiblížil svůj román devětatřicetiletý Jaroslav Rudiš.

Popis míst, které důvěrně znají, hraje velkou roli u čtenářů, kteří se s knihou určitým způsobem ztotožňují,“ zdůvodňuje Eva Koudelková, která na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci přednáší regionální literaturu. A právě Rudiš patřil k jejím prvním studentům. Důležitým faktorem je podle ní kromě samotného místa i fakt, že jde o „místního autora“. „Téhle nálepce se pochopitelně sami autoři brání, zejména tvůrci beletrie,“ říká Koudelková.

Tvorba řady autorů, ať už jde o autory pro děti – Ludvíka Středu, autora skautské literatury a do mnoha světových jazyků překládaného Miloše Zapletala, ale i zmiňovaného Rudiše, či jeho vrstevníka Pavla Brycze, však tuto pomyslnou hranici dalece překročila.

Jsou tu ale i tací, jako například jablonecká spisovatelka Oliva Mlsová, kterým pokora, nedostatek odvahy a nebo i třeba malý zájem nakladatelů přiřadil nálepku autor jedné knihy. „Přesto ji její vtipné postřehy a úvahy řadí na úroveň známějších autorek ženských románů,“ hodnotí odbornice.

Píšící novináři

Podle Koudelkové pocházeli zdejší autoři už před válkou většinou z kruhů učitelů, knihovníků, historiků či novinářů. A tak se mezi vyhledávanými tituly na knihkupeckých regálech objevují i dnes knížky píšících novinářů – Otty Hejnice, Miloslava Lubase či Jana Šebelky. Ačkoliv má každý z nich svůj okruh čtenářů, patrně největší popularitu si získal právě Jan Šebelka, který obratně mísí známé novinářské kauzy s fabulací, a tím činí své příběhy přitažlivými.

Ostatně ani Karel Čapek nebyl podle některých odborníků čistě literárními kritiky právě vysoce hodnocen, ale rozhodně to nijak nesnižuje jeho význam.
Jedním z důvodů, proč na knihkupeckých pultech vidíme tolik regionálních titulů, je i existence Severočeského nakladatelství, které v opakovaných nákladech vydávalo zdejší autory. Po rozpadu se pak jeho zaměstnanci vydali zhusta soukromou cestou a v Liberci vznikla celá řada malých nakladatelství, díky nimž regionální literatura zažila a zažívá obrovský vzestup. A zájem čtenářů.

Regionální literatura patří jednoznačně mezi nejžádanější tituly. „Podle mě je to tím, že lidé, kteří tu žijí, přišli do Liberce po válce. Nebyli s krajem historicky svázání, zajímá je, jaký tu byl život třeba v 19. století. Žije tu už třetí, čtvrtá generace, která chce pochopitelně svůj kraj poznat,“ domnívá se knihkupec Martin Fryč.

Vypravěči a pábitelé…

Snad největší zájem je kromě místopisu zřejmě o místní pověsti. Ať už se věnují Pojizeří, Podještědí, Frýdlantsku… „Vycházejí vlastně z ústního podání příběhů, které mezi zdejšími lidmi žily. Je jen velká škoda, že téměř každá obec měla svůj německý dialekt, který dnes zná už jen málo lidí,“ zmiňuje Eva Koudelková, která sama posbírala a vydala čtyři knihy pověstí. Z němčiny ostatně pocházejí také Pověsti a pohádky korálkového kraje, které zpracoval Vladimír Mikulášek a zmiňuje v nich řadu pozoruhodných příběhů, ale i osobností, které tu žily.

K původně lidovým vyprávěním přidali liberečtí patrioti ovšem také pohádkové příběhy, které vznikly čistou fabulací. Patří sem jak Pohádka o Liberci s postavami Ještědu a Nisy na pozadí příběhu dvou sirotků od předválečného gymnaziálního profesora Paula Rainera, tak i novodobé Pohádky pro malé i velké Liberečánky Jany Eichlerové. Bývalé novinářce chyběly pohádky s postavami, které patří výlučně sem, a tak si je prostě vymyslela. Další vypravěčkou na pomezí dávných i vymyšlených příběhů je také jablonecká Klára Hoffmanová.

Mezi velké fabulátory či pábitele patří ovšem nezaměnitelný Egon Wiener. Sběratel starých pohlednic i příběhů, v nichž se mísí skutečné historické události s ryze současnými postřehy, které si našly své věrné čtenáře.

Příběhy obyčejných věcí

Samostatnou kapitolu tvoří mezi tituly zařazené do polic se štítkem regionální, odborná, či přesněji populárně naučná literatura. Patří sem například Ročenka liberecké architektury Karla Čtveráčka, Čtení o německém divadle Jiřího Janáčka a nejrůznější publikace o vzniku a historii zdejšího průmyslu.
Řekli byste třeba, že historie tak obyčejné věci, jako je skleněný knoflík, může být zajímavou četbou? A přesto v podání jabloneckého historika Petra Nového je to napínavý historický příběh, který čtete jedním dechem.

„Je až s podivem, že například tak úzké téma, jakým je liberecké podzemí, které nemá ani žádnou velkou historii, když odmyslím určité tajemno, které lidi vždycky přitahuje, si našlo desítky, ba stovky nadšených čtenářů,“ vrací se k tématu knihkupec Martin Fryč.

„To samé liberecké čtvrti. Ano Lidové sady jsou atraktivní pro řadu lidí, ale taková historie Kateřinek, Františkova, čili celkem běžných městských částí, a lidé je přesto vyhledávají a se zájmem čtou. Docela by mě zajímalo, jestli takový zájem o historii svého města a kraje mají i lidé z tradičně osídlených oblastí,“ klade si otázku Fryč a dodává: „To, čeho si nejvíc na regionální literatuře cením, co je na ní nejpůvabnější a činí ji přitažlivou, je to, když se odborné znalosti smísí s příběhem. To je právě případ Miloslava Nevrlého,“ uzavírá kapitolu .