Spor o masakr v Novém Boru trvá. Ani film to nezměnil

Svěží i drsný pohled do zrcadla má za sebou Nový Bor. Ve středu večer se v místním kině v předpremiéře před celostátní distribucí promítal oceněný dokument Hra o kámen, film o lidech z Nového Boru a hlavně o boji proti pomníku Němcům, které na novoborském náměstí zastřelili necelý měsíc po druhé světové válce českoslovenští vojáci.

Jde o kauzu, o které se v Novém Boru celá desetiletí nemluvilo a která až v posledních šesti nebo sedmi letech jitří vášně a rozděluje město na dva tábory. Vystupňovala se poté, co na novoborském lesním hřbitově vyrostl pomník obětem děsivého dne, který Bor zažil na počátku června 1945.

Divoký odsun až na dřeň

„Nový Bor je jediné město v Česku, kde diskuse o divokém odsunu proběhla tak hluboko. Tady se skutečně šlo až na dřeň, zjišťovali si i nejzazší detaily o tom, co se stalo a pak se o tom dlouze a možná i bolestně diskutovalo. To je mimořádně dobrá zpráva. Dobrý krok k tomu si vyjasnit pozice a posunout se dál. Protože tohle město vybudovalo spoustu nových zajímavých hodnot, na kterých může stavět a hledět sebevědomě kupředu," řekl ve středu večer v Novém Boru režisér dokumentu Jan Gebert.

Žhavé téma minulosti i současnosti přilákalo do kina hodně lidí, i když některá místa v předních řadách zůstala nakonec prázdná. „Dnes přišli do kina i ti, kteří tu třeba dvacet let nebyli," pochvaloval si před promítáním Radovan Novotný ze společnosti Kultura Nový Bor, která novoborské kino provozuje.

„Dnes jsme vytvořili i jiný rekord. Měli jsme tu v minulosti hereckou delegaci, která čítala čtrnáct lidí. Dnes je ale herecká delegace několikanásobně větší, protože aktéry filmu jsme my všichni, Novoboráci," dodal.

Po filmovém festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, kde Hra o kámen získala čestné uznání poroty, byl Nový Bor vůbec prvním městem v Česku, kde se dokument promítal. Oficiální premiéru měl v Praze až ve čtvrtek.

Některé pasáže filmu provázely salvy smíchu. Možná nejbouřlivější ohlas měl záběr na odpůrce pomníku, kteří se hlásili o slovo na jednání zastupitelstva, ale vypadali spíš jako by jednotně spočinuli v nacistickém pozdravu. Vtipným momentem také bylo, když se na plátně v jeden jediný moment na předzahrádce kavárny setkali dva hlavní aktéři filmu tehdejší starosta Jindřich Mareš a někdejší lídr Zemanovců Pavel Danys. Mareš se musel hodně přemáhat, aby vůbec k Danysovi došel a pak jen mezi zuby na jeho adresu procedil: „To je ztělesněné zlo," a odešel.

Scény s Pavlem Danysem byly nejveselejší, i díky tomu, že novoborský „buřič" se před kamerou hodně otevřel. Rozmlouval se svým psem Bertíkem o tom, jestli budou mít kancelář na radnici, ukazoval, jak vznikají jeho Danysoviny, kde se Bertík ptá a on mu odpovídá a došlo i na pracovní nepořádek v obýváku.

Pamětník nerad vzpomínal

Film ale měl i velmi vážné části. Patřila mezi ně například návštěva u starého a nemocného otce starosty Mareše. Starý pán, pamětník události z června 1945, jen nerad vzpomínal na to, co se tehdy na náměstí odehrálo.

„Byl to hrozný pohled. Ti zastřelení tam leželi ještě den nebo dva potom. Byli celí nafouklí. A mezi nimi ty ženy. Pamatuji si, jak můj táta řekl, že bysme se za to měli stydět," říká ve filmu otec starosty.

Někdejší starosta Mareš v citlivě zachyceném momentu také přiznal, že se do svých 13 let jmenoval Eisner. Když se pak jeho maminka provdala za Mareše, požádal jí, aby si také mohl změnit jméno. Nechtěl být jediný Eisner v rodině. „Neumím si představit, jak bych to měl jako starosta nyní těžké, kdybych se dál jmenoval Eisner," přemítá v jednom ze silných momentů filmu Jindřich Mareš.

Film také zachytil úmrtí tehdejšího novoborského i krajského zastupitele Luboše Kalouse, který bojoval za odstranění pomníku. Ve filmu několikrát promlouvá, nakonec ale dokument zachycuje minutu ticha, kterou mu vzdali zastupitelé, část jeho pohřbu i to, jak se s jeho odchodem vyrovnávají jeho přátelé.

Dokument chválili i odsuzovali

Reakce od lidí v besedě po skončení filmu byly oboustranné. Těm, kterým se film nelíbil, mu vyčítali především to, že se téměř vůbec nezajímal o to, co se v Novém Boru odehrálo v kritickém roce 1945.

„Je to dokumentární film, ale dokumenty v něm nejsou žádné. To, jestli ti zastřelení skutečně byli esesáci, nebo ne, jsme se vůbec nedozvěděli," zhodnotila jedna divačka.

„Vybrali jste si špatné téma. To zorganizovala rodina esesáka, nikdo z pozůstalých ne. A já vám říkám, že esesáckej lékař je to nehorší, co bylo. Vy to nechápete?," rozčiloval se také podnikatel Robert Uksa z Prahy, majitel sklárny Egermann.

„Vidět film s odstupem stojí za to. Mohli jsme si díky tomu uvědomit, jak se pomalu a plíživě z malých českých lidí stávají náckové, jak fašismus, který kritizují, do nich proniká. Jak chtějí všechno zničit. Jak používají k propagandě stejné prostředky jako zrůdný režim. Děkuji, mně se ten film velmi líbil," řekl na druhou stranu další z diváků.

KOMENTÁŘ Michaela Poláka: Hra o kámen: tři překvapení

Dokument Hra o kámen je filmem několika překvapení. Tím největším je to, jak se k natáčení a nakonec i k samotnému filmu postavil jeden z jeho dvou hlavních aktérů, Pavel Danys. Dokument ho zachycuje takového, jaký opravdu je. Zdá se, že se vrhnul do natáčení bez kalkulu, upřímně, bez přetvářky, možná s touhou zviditelnit svůj boj, ale to mu nelze zazlívat.

V očích některých (nebo mnohých?) se filmem zesměšnil, ale i s vědomím toho stále tvrdí, že na svých názorech by nezměnil nic. Můžu si o panu Danysovi myslet cokoli, a s jeho názory většinou až kategoricky nesouhlasím, ale v tuhle chvíli tleskám. Po novoborské projekci z něj nepromlouvalo zhrzené ego (jako u jednoho z jeho spolubojovníků), ale postavil se k tomu jako chlap a jeho otevřenost mu naprosto upřímně závidím.

Dalším překvapením je to, jak dokument zachytil druhého aktéra tehdejšího starostu Jindřicha Mareše. Jeho postoj ke kauze „červen 1945" se reálně nikdy nezdál až tak jednoznačný, jak ho vykreslila Hra o kámen. Nicméně tento malý vhled do duše exstarosty má svou cenu. Marešova osobnost a úloha, jakou v Novém Boru obecně sehrál, může být složitější a zajímavější, než se předtím zdálo.

Třetím překvapením je film sám o sobě. Je výborný.