Hned čtyři sochy má od července v parku u Máchova jezera významný umělec Zdeněk Legner. Kromě kované a tepané plastiky „Ochránce“, letící dívky s rozevlátými vlasy a souborem racků také jednu funkční věc. Lavičku se ženou, mužem a s dalším místem pro sezení. Přičemž dvě díla daroval ze své sbírky režisér Fero Fenič.
„Mám dvě nejoblíbenější obce, New York a Staré Splavy a je pro mě čest, že mohu své věci umístit do Splavů, které miluji,“ usmál se Zdeněk Legner a přiznal, že Splavy mají v jeho srdci ještě více místa než americká metropole.
Splavy zná totiž už od svých pěti let. „Jsem tady od malinka. Za totality se nenavštěvovaly přímořské destinace, ale jezdilo se na chatu. Čistil jsem cihly maličkou sekyrkou, když ji rodiče stavěli,“ zavzpomínal.
play_fill
Cesta do Doks? To už byl výlet. „Vzalo se auto a jeli jsme do kina.“ Krásných zážitků spojených s tuto oblastí má více. „Přišel jsem tu o panictví a v hospodě U Vrabčáka jsem si dal svoje první pivo,“ přiznal s úsměvem. Bylo mu už 18 let a jako obvykle si objednal malinovku, ale kamarádi ho přesvědčili, aby si s nimi dal zlatavý mok. „Skutečně mi přinesli pivo. Já jsem vypil asi 5 centimetrů a okamžitě jsem se zmastil. Ostatní dopili zbytek. To bylo moje první pivko,“ usmál se.
Absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově a dva roky strávil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Velkými zakázkami, ale nezačínal. Jeho první prací byla písmena pro kulturní dům v Mladé Boleslavi. Například nápis: „Dnes kroužek šití odpadá“.
Dnes se tomu směje. Dále se zabýval restaurováním a tvorbou jiných praktických věcí. „Když půjdete po Praze například na Staroměstské náměstí nebo v Celetné ulici a uvidíte tam nějakou práci ze železa, tak jsem to nejspíš dělal já,“ prozradil. To už byl členem Českého fondu výtvarných umění, což byla agentura, skrze kterou směli umělci za minulého režimu vykonávat svou práci.
Plastiky vytváří přibližně 20 let. „Ani se mi to nechce počítat, ale s kovem dělám už asi padesát roků,“ zakroutil hlavou. Jeho práce zahrnuje nejen umělecké sochy, ale i praktické předměty, jako jsou osvětlení v Disneylandu či zábradlí v paláci Kinských.
Činnost, jíž se živí, má rád a přirovnává ji výstupu na nejvyšší horu světa. „Svou práci naprosto miluji, je to obrovské dobrodružství. Je to jako vylézt na Mount Everest,“ řekl se smíchem a dodal, že ve skutečnosti tam nikdy nebyl.
A jak proces jeho tvorby vypadá? Nejprve zhotoví model pokud možno v reálných rozměrech. „Když se dozvím, co si klient představuje, tak kreslím křídou ideálně na silnici, abych se podíval na první nápady,“ přibližuje svou práci.
close
info
Zdroj: Zdeněk Legner
zoom_in
Zdeněk Legner, renomovaný sochař specializující se na kovové plastiky, má svá díla rozesetá po celém světě.Pak už se ale schová do ateliéru. „Tam už to většinou modeluji ze sochařské hlíny. Tyto modely dělám co největší, alespoň poloviční. Mnohdy i jedna ku jedné. Na nich si vyzkouším všechny proporce a možné tvary,“ vysvětlil s tím, že není možné udělat malinký model a pak ho jen zvětšit. „Technicky to samozřejmě jde, ale fakticky nikoliv, protože pak se ztratí všechny proporce, kompozice,“ pokrčil rameny.
Pod hlínu si musí zhotovit konstrukci ze železa, dřeva nebo i z betonu. „Takže doma zapnu míchačku a dělám beton, abych nalezl všechny proporce. To je zásadní,“ uvedl.
Pod jeho rukama ale vznikají i menší zakázky. Drobnější sošku vytvoří v cenách od tří tisíc do deseti tisíc korun. „Za dvacet tisíc korun už je slušná plastika, třeba přes metr vysoká,“ upřesnil. Poznamenal, že také záleží na materiálu. Předměty z bronzu jsou vzhledem k používané technologii mnohonásobně dražší.
Svůj úspěch přisuzuje právě zodpovědnému přístupu. Většinu zákazníků získal na doporučení. „Vznikne to obvykle tak, že si někdo koupí malou sošku za tři tisíce korun a řekne si. Hele on není tak špatný. A seznámí mě s dalšími lidmi,“ usmál se. Doporučení má podle něj mnohem větší hodnotu než perfektně zpracované webové stránky. „Udělal jsem dobrou práci a zákazníci si to řekli. Nikdy jsem nepřijel pozdě na schůzku,“ vysvětlil svůj postoj.
Stejným způsobem získal i své zakázky v New Yorku. Zajímavé zadání dostal při tvorbě brány do pavilonu, kam po svatebním obřadu mířili hosté. Na otázku, jak má být brána veliká, dostal odpověď: „Pojedou dvě americké káry proti sobě a oba řidiči jsou opilí. Tak veliká ta brána musí být.“ Přiznal, že ji udělal opravdu obrovskou.
Všechna jeho díla spojuje optimismus. „Já dělám pozitivní věci. Nemám potřebu tvořit kříže a různé symboly neštěstí. Zřejmě, i proto že nemám žádné trauma. Mám skvělou ženu, senzační syny a čtyři vnuky,“ prozradil hrdě a sám pro sebe si položil otázku: „Proč bych to dělal? A kdo by to chtěl? Vždyť se na to lidé denně koukají…“
