Starý barokní zámek skrásnými sochami vprůčelí a za ním rozsáhlý park a spousta zeleně. Obrázek jako znějaké bajky. Bohužel, pohádkový je pouze vnějšek. Uvnitř probíhá reálný život, jemuž vládne nemoc a utrpení. Vsoučasnosti se vtěchto budovách nachází domov důchodců, jehož jednu část obývají nemocní na alzheimerovu chorobu nebo demenci.

„Domov důchodců tady funguje od šedesátých let, ale po rekonstrukci, ke které došlo na podzim vminulém roce, je skoro jako nový,“ říká paní Hrušková, jedna zošetřovatelek. Středisko pro alzheimeriky vněm není oficiální, protože nesplňuje všechny podmínky. „Ty podmínky nesplníme nikdy – nejde to, protože tyto budovy jsou památkově chráněné,“ odpovídá sestra.

Vsoučasnosti se ve středisku nachází 27 pacientů, znichž dva mají pokročilé stadium alzheimera. Projevují se typicky: nepoznávají členy rodiny, utíkají, proměňují se vněkoho, kým nejsou. Velmi často mají pocit, že něco zapomněli, což vnich vyvolává agresivní stavy. Během rozvoje nemoci se nepředávají nezbytné informace mezi buňkami, a tak dochází kjejich nedostatečné výživě a následně ke smrti. „Útěky jsou nejhorší a nejčastěji se objevující problém, čím dál nepříjemnější. Já se o klienty starám zlásky, ale i tak musím mít dobrou psychiku,“ komentuje situaci jedna ze sester.

Probíhá každý den nemoci stejně? Vůbec ne. „Snažíme se, aby se tady naši pacienti cítili co nejlépe. Záleží nám na tom, aby se cítili dobře,“ vypráví pečovatelka Hrušková. „Snažíme se bojovat sdepresí, která se u nich objevuje.“ Pacienti střediska mají zajištěny určité druhy zábavy. Pravidelně každý rok jezdí na týden spolu spečovateli do hor, vlétě se zúčastní krajských dnů, ale také chodí na hřbitov. Sestry společně spacienty tvoří výtvarná díla, kterými je vyzdoben vnitřek střediska. Tato práce jim dělá velkou radost.

Náklady na pobyt ve středisku činí asi 7 000 korun měsíčně. Důchodci si ho financují sami, těm, kdo mají nižší důchody, doplácí rozdíl stát.

„Návštěvy u nemocných velmi vítáme, ale jen 20-40 % rodin navštěvuje příbuzné pravidelně, zbytek přichází pouze zřídka. To je velice smutné,“ říká paní Hrušková. Jen málokdy je možné ve středisku potkat dobrovolníka. Zdejší mládež by se měla začít o tento problém zajímat a projevit nemocným svůj soucit a pomoct jim.

Domov důchodců patří ktěm větším vtéto oblasti. Podobné instituce se nacházejí vZákupech, Mimoni, Českém Dubu a vČeské Kamenici.

Jak by asi dnes zareagoval hrabě Kinský, když by se dozvěděl, že se vjeho paláci ocitlo středisko sociální pomoci? Třeba by se mu líbilo.

 

Další články studentů najdete zde