Sudetská Němka Annemarie Wünschová žije od narození v Čechách a svou vlast neopustila ani po skončení druhé světové války. Tato sedmdesátidvouletá činorodá důchodkyně jede klidně na cestu do Jižní Afriky, když jde o umění. Její podmalby na skle s biblickými a řemeslnými motivy fascinují i obyvatele černého kontinentu.

O politice hovořit nechce. Malá dvaasedmdesátiletá paní sedí na židli v obýváku svého domku na kraji Sloupu. Annemarie Wünschová jako Němka po druhé světové válce v Sudetech zůstala. Zatímco si prohlížíme stará alba, vypráví o svém životě v Čechách.

Bývalá sklářka, která se narodila v Janově, by svou vlast opustit nechtěla. “Jsem s tímto krajem tak srostlá, že bych jinam nechtěla!”

Jako mnoho zdejších Němců byli i někteří její příbuzní po roce 1945 transportováni v železničních vagónech do obsazeného Německa.

“Chtěli jsme je následovat, ale nikdy k tomu nedošlo. Můj otec byl antifašista a stejně jako mnozí další Němci sklářským odborníkem,” vypráví Annemarie Wünschová. Dnes je šťastná, že mohla zůstat ve svém domově. Jelikož česká vláda tehdy neměla vlastní sklářské odborníky, nenechali jejího otce odejít. “Zůstaneme teda tady.” Antifašisté totiž měli za poplatek nárok na čtvrt vagónu na transport majetku do Německu.

Sníh byl zbarven do žluta

Na válku si tato statná žena vzpomíná ještě velmi dobře. Třeba na bombardování Drážďan, vzdálených odtud 75 kilometrů, v noci na 13. února. Jako desetiletá šla tehdy do školy přes zamrzlé pole. Sníh byl zbarven do žluta. Příšerná bouře předchozí noci s sebou přinesla až do jejího bydliště popel a dokonce i kusy ohořelých stránek knih.

Když mi to vypráví, kroutí důchodkyně hlavou, stále ještě viditelně otřesená těmito událostmi. Přináší fotografie z výletu do Drážďan před jejich zničením. Její rodina jela tehdy do Drážďan po Labi parníkem z Děčína. V Drážďanech si prohlédli Zwinger a Frauenkirche a večer se zase vrátili zpět. Další válečný zážitek se dotýká jejího bratra, který byl již ve svých sedmnácti letech povolán k wehrmachtu a poslán přímo na frontu. Vánoční balíček, který mu poslali, se vrátil zpět a rodina se o jeho osudu nikdy nic nedověděla. Po kapitulaci Německé říše se Sudety dostaly opět do československého státu. Dorozumění s nyní téměř výlučně českými sousedy však bylo obtížné, protože její rodiče jejich řeči nerozuměli a ona sama se ji musela teprve naučit.

Rodina paní Wünschové bydlela před rokem 1948 v Janově. Tam jim byl jejich dům zabaven. Fabrikant sklářské rafinerie však pro rodinu obstaral pěkný dům v Novém Boru.

O své školní docházce Annemarie Wünschová vypráví, že v letech 1945 až 1947 nesměla navštěvovat žádnou školu a od roku 1948 chodila do české školy. Těch několik málo sudetských Němců tam drželo pohromadě. 1953 dokonce založili spolek, ve kterém se scházeli, muzicírovali a nosili staré kroje a šaty. Ještě dnes se tento spolek schází každé druhé úterý v měsíci v Novém Boru, aby si společně zavzpomínali a oslavili své svátky.

Ačkoli se jedná o vážná témata, má hostitelka se tu a tam usmívá. Zjevně ráda hovoří německy. Stále ještě němčinu velmi často používá, čte německé knihy, občas se dívá na německou televizi a někdy i překládá pro lidi z vesnice. “Mladí už neumějí tak dobře německy,” vypráví mi žena ze Sloupu a hrdě se usmívá.

48 let je Annemarie Wünschová vdaná za Čecha. Společně mají dvě děti. Její muž, akademický malíř, žije v tomto regionu odjakživa. Pouze dva roky po válce strávil v Praze.

Když měl její otec, který dlouhá léta pracoval ve sklářské huti, kolem roku 1968 možnost emigrovat, rozhodl se zůstat, protože byl již příliš stár na to, aby opustil svou vlast. Po potlačení Pražského jara nicméně uteklo mnoho lidí. Annemarie a její sestra, obě již vdané, však zůstaly v Sudetech.

Tradiční umělecké řemeslo

Annemarie Wünschová je očividně pohroužena do vzpomínek, neboť když vstává, všimne si s úlekem, že mi nenabídla nic k pití. Nadšeně mi ukazuje několik svých podmaleb na skle a vysvětluje mi mnohé o svém řemesle. O podmalby se zajímala vždycky, ale čas pro tuto speciální formu malířství si našla až po odchodu do penze. V roce 2002 byla na žádost českého konzulátu se svými obrázky dokonce v jihoafrické Pretorii, kde společně s dudáky reprezentovala české umělecké řemeslo. Malovala obrázky svatého Václava, patrona České země. Kromě motivů ze starých sklářských rytin zpracovává na skle stále i biblické náměty.

Národnost pro ni nikdy nebyla důležitá

Na stěně obývacího pokoje visí obrazy jejího muže, na podlaze stojí kresby, malé podmalby leží na stole. Při veškeré práci, setkáních s jinými lidmi a ve svém životě sudetské Němky v Čechách si uvědomila jedno: Necítí se ani jako typická Česka , ani jako typická Němka. Annemarie Wünschová o sobě tvrdí zcela přesvědčeně: “Jsem prostě typický člověk.” V tomto bodě se jasně distancuje od nacionálních stereotypů.


Paní Wünschová neposuzuje člověka podle národnosti, nýbrž podle jeho osobnosti. Národnost pro ni nikdy nebyl důležitá. O tom jsem se během své návštěvy mohl přesvědčit. O nepříjemných zážitcích vypráví málo, ale ne s hořkostí, o pěkných zážitcích o to radostněji a déle. Tu a tam úsměv – a pozitivní přístup se odráží i v jejím vztahu k lidem. Ráda svůj úsměv předává dále a je zkrátka typickým člověkem.

 

Další články studentů najdete zde