Sedím vchatě Hájenka, jen kousek cesty za Radvancem. Na této samotě na kraji lesůvládne jen ticho a pohoda. „Stávám se pomalu závislý na zde panujícím klidu. Je to pro mne místo, kde mohu opravdu relaxovat a kde se uvolním,“ takto zhodnotil místní atmosféru jeden z dočasných obyvatel Hájenky Jan Linka, žurnalista zPrahy. Když vyjdete ven, pod nohama vám šustí spadané podzimní listí nevídaných barev. Pak vyrazíte jen o něco hlouběji do lesa a rázem se před vámi rýsuje stará cesta. Cesta. Silnice. Cestování. Dnes pojmy naprosto obyčejné. A dříve? Středověk rozhodně nebyl procházkou vrůžové zahradě. A to ani vtak vzácných dobách relativního míru. Cestovat tehdy znamenalo konat dlouhé přípravy amíttrochu zlata. Rozhodně stojí za zmínku stará Lipská cesta. Tato terénní stavba sloužila nepřetržitě od svého založení kolem roku 1260 až do 19. století. Vdobách zavádění dvoukolové dopravy (od 13.století, dříve se využívalo soumarů) sezměnil způsob výstavby adocházelo kúpravám cest stávajících. Stavitelé museli hledat úseky jen s pozvolným stoupáním, vyhýbali se bažinám a mokřadům a cesta navíc musela být bez větších zákrutů a ohybů (první vozy neměly otočné přední soukolí, to je vynález až 16. století). V našich přírodních podmínkách to však bylo velmi těžko realizovatelné. Bažiny a mokřady se proto upravovaly pomocí tzv. hatí, kulatiny položené na vlhké místo a svázané houžvemi. Větší nerovnosti terénu byly řešeny hloubenými úvozy. U každé zvýznamnějších cest se objevovala řada pohostinství a šenků. Zařízení to byla různé pověsti i úrovně, všechna však nabízela kýžené občerstvení. Odpovědnost za stav a údržbu silnic spočívala na majiteli panství – duchovním či světském feudálovi. Prostředky získávali zmýtného a cla, které bylo zrušeno až v roce 1850. Na své si přišli také různí zbrojnoši a žoldáci, kterým obchodníci platili za doprovod a ochranu. I oni však zažili období, kdy si museli vydělávat na živobytí jinak. Za vlády Karla IV. bylo loupežnictví tvrdě potíráno, a to vcelých Čechách. Jedna zpověstí se dokonce zmiňuje o jeho osobní přítomnosti při potlačování lapků vpohraničí. Došlo ktomu prý vdobě Karlovy přítomnosti ve Cvikově. Cestování se tehdy stalo opět o něco bezpečnější. Doba rozkvětu obchodních cest vnaší oblasti nadobro skončila s rokem 1426, kdy byla Česká Lípa dobyta husity. Sever se tehdy stal oblastí husitských výbojů a panství v okolí Sloupu upadlo do područí Mikeše Pancíře ze Smojna. Pověst o jeho osudu mi ochotně vyprávěl sloupský kastelán Ivan Volman. Území tohoto loupeživého rytíře, sloužícího podle potřeby oběma válčícím stranám, se vyhýbali nejen obchodníci, ale i prostí pocestní, po hlavních cestách táhli vobou směrech zřejmě jen žoldnéři a různí ozbrojenci. Veškerý provoz se na nějakou dobu přesunul na cesty vedlejší nebo tzv. zlodějské. Pozůstatky úvozových cest můžeme nalézt například vokolí Radvance. Některé dodnes slouží jako lesní a turistické cesty, na jiných byly později vystavěny cesty dnešní. Již na konci Radvance – ve směru od Sloupu – se vám naskytne pohled na pozůstatky úvozové cesty, na které byla vystavěna silnice moderní. Je to opravdu zvláštní pocit. Stát na cestě používané už od středověku, pořizovat fotky modlitebních zastavení svyobrazeným Kristem, který měl dohlížet na všechny poutníky. A dá seříci, že tak činí dodnes. „Staré cesty mají své kouzlo. Je smutné, že lidé jezdí obdivovat zahraniční památky, aniž by si uvědomili, co všechno mají za humny,“ názor Jana Linky rozhodně nutí kzamyšlení. A jak říká Michal Kosina, učitel na českolipském gymnáziu a obyvatel Radvance:„Fakt, že po cestě před mým domem jel ve své době sám Karel IV., mne přímo uchvacuje. Při hloubení studny na zahradě jsem našel staré napajedlo. Bylo to něco neuvěřitelného. Já si to přímo užívám.“

 

Další články studentů najdete zde