Trenérka tanečníků z českolipské skupiny Tutti Frutti Kateřina Kohoutová za dekádu vybudovala z hrstky nadšenců profesionální soubor street dance, který sklízí úspěchy, kam se hne. „Největším úspěchem je pro mě právě letošní výročí,“ říká v rozhovoru pro Deník.

Trenérka tanečníků z českolipské skupiny Tutti Frutti Kateřina Kohoutová.Jak dlouho se věnuješ tanci. Čím ti učaroval?
Tanci se aktivně věnuji až od svých zhruba 20 let, předtím to byla spíš rekreační záležitost. Tančit mě ale každopádně bavilo už odmala, kdy mě rozhodně učarovala hlavně hudba a svoboda tanečního projevu. Ono když jste tak trochu blázínek, tak vám tanec dá obrovskou volnost a zároveň radost a výjimečnost. A to je asi to, čím mě tak učaroval.

Chodila si do klasických tanečních?
No jasně (smích). Chodila jsem ve druhém ročníku na gymnáziu do Merkuru k panu Pelcovi. Bylo to super, společenské tance miluju. Do dnes když se potkáme se spolužáky někde na plese tak to docela roztáčíme, hlavně teda jivem, ten mě bavil nejvíce.

Jaké byly začátky skupiny?
Čistě spontánní, nikdo totiž nečekal, jaké impérium se z nás stane. Pokud si dobře vzpomínám, bylo nás asi dvanáct, respektive 12 devítiletých a desetiletých holčiček a já jako trenér s prakticky nulovými tanečními a pedagogickými zkušenostmi. Nicméně tahle skupinka dětí byla už od začátku moc šikovná. Tak moc až mě dohnala k myšlence je přihlásit na první závody. Do té doby jsme neměli ani žádné jméno, byl to čistě kroužek Hip Hopu. S přihláškou na soutěž přišlo na řadu i vymýšlení názvu pro naši skupinu a proto, že jsem v té době hodně mlsala Tutti Frutti bonbonky, a děti s lepším názvem nepřišly, jsme všichni plni nadšení odhlasovali
Tutti Frutti, což nám zůstalo až do teď. Dnes nás je už 89 a to už je super.


Jak dlouho trvalo, než přišly výsledky?
Bude vám to připadat nemožné, ale výsledky přišly prakticky okamžitě. V prvním roce se děti hned nominovaly na mistrovství Evropy, které o pár měsíců později v roce 2010 vyhrály. Pak už to šlo s jejich pílí a nadšením ruku v ruce.

Co si má absolutně neznalý člověk pod street dance představit?
S definicí bychom tu byli asi ještě zítra, důležité je si představit především hlavně tanec a jeho krásu. Žádné vulgární pohyby nebo negativní emoce. Čistou krásu pohybu, energii, sílu a radost.

Jak hodnotíš těch uplynulých deset let a co považuješ za největší úspěch?
Největším úspěchem je pro mě právě letošní výročí. Pocit, že stále existujeme, rozrůstáme se, že se máme rádi a podporujeme se, že jsme za těch deset let vybudovali tolik lásky a přátelství. To je pro mě náš největší úspěch.

Máš srovnání se světovými skupinami, jaká je úroveň tanečních skupin u nás? A jaká je konkurence?
Konkurence je obrovská, jak na naší taneční scéně, tak zahraniční. Na té zahraniční je krásné vidět, že každá země má svůj osobitý styl, proto je strašně těžké vybrat někoho, kdo by měl být v jednu chvíli ze všech nejlepší. Tanec není sport, pro jednoho mohou být nejlepší týmy z USA, pro druhého třeba z Ruska. Je to o vkusu. Krásné na tom je to, že se to, troufám si říct, všichni snažíme dělat dobře a s láskou.

Věnujete se street dance, byly někdy snahy zkoušet tancovat i něco jiného?
Street dance je tak obrovská bublina stylů, že se vždy jedním okem můžete dostat ke stylu, který jste ještě nikdy netančili. Nebo alespoň já to tak mám. Mým cílem ale každopádně vždy bylo se zdokonalovat hlavně ve streetových stylech, na jiné nezbyl čas.

Co vás čeká v létě?
Společně s DDM Libertin pořádáme šest příměstských táborů pro děti, máme různá vystoupení a poslední srpnový týden jedeme na naše pobytové soustředění do Harrachova, kam se moc těšíme. Já ještě mezi příměstskými tábory jezdím učit ostatní taneční školy a skupiny na jejich soustředění, takže se nenudím.

Jak moc se liší práce s dětmi a dospělými?
Upřímně, s dětmi je ta práce mnohdy daleko snazší. Často největší problémy dělají právě dospělí a rodiče (smích). Ale však to znáte, bez rodičů by nebyly děti a bez dětí by nebylo na světě krásně. Je to práce jako každá jiná, stačí jen poslouchat a najdete si cestu ke všem.

Kde vás lidé mohou vidět?
V sobotu 21. července máme vystoupení ve Skalici u České Lípy na slavnosti Svaté Anny, v srpnu na akci sklárny Ajeto a od září se mohou všichni podívat na naše tréninky.

Kolik vás trénuje? Jak vznikají choreografie?
Trenéři jsme v současné době čtyři, z toho tři taneční lektorky a jedna gymnastická. Choreografie vznikají často z nějakého impulzu, který ve mně probouzí hudba, z té pramenní úplně všechno. Inspiruje mě můj osobní život, život lidí okolo mě, inspirují mě i ostatní skupiny, ne vyloženě nějakými konkrétními kroky, ale spíše tím, že lze jít daleko za hranice nemožného.

Máš nějaký sen, čeho bys chtěla dosáhnout? Je nějaká meta pro tanečníky vašeho stylu?
Bude to znít jako pohádka, ale já si své sny plním každý den. Přála jsem si být tanečnice, mít svou taneční školu, účastnit se mistrovství Evropy a světa, vystudovat vysokou školu, mít zdravou rodinu a milujícího přítele, cestovat po světě, založit firmu a všechno se mi zatím splnilo. Teď už jen mít svoje děti a k tomu nekončící energii na tohle všechno okolo, samozřejmě mít stále víc a víc spokojených svěřenců ve skupině, kteří půjdou ve šlépějích naší nejstarší taneční generace a bude na světě krásně-to je naše meta, to co je za ní, jsou jen další a další výzvy.