Před lety se o vás mluvilo jako o nástupkyni Kateřiny Neumannové. Vy jste ale sportovní dráhu náhle ukončila. Proč?

V posledním roce sportování mi tělo vypovědělo službu. Úplně se mi rozhodil imunitní systém. K úspěchu ve sportu totiž každý potřebuje nejen talent, pevnou vůli a fyzické předpoklady, ale také tělo, které je po zdravotní stránce v pořádku, aby tu obrovskou zátěž zvládlo. Poté jsem se léčila asi šest let. Na druhou stranu mi organismus vypověděl službu zrovna v době, kdy mně jen sport přestal ke štěstí stačit.

Nezalitovala jste někdy?

Vystudovala jsem sportovní management na Technické univerzitě v Liberci, rok a půl jsem pracovala v reklamní agentuře a potom jsem učila čtyři roky na střední škole Na Bojišti angličtinu. Když mi zdraví dovolilo, opět jsem při práci začala sportovat. Dařilo se mi, a tak jsem začala uvažovat o účasti na olympiádě ve Vancouveru i mistrovství světa. Ale jako bych měla nějakého hlídače v sobě – zdraví opět nevydrželo jako tehdy poprvé. Něco ve mně mne udržuje v tom, že budu šťastnější, když budu sportovat jen tak pro radost.

Jak se stavíte k dluhům šampionátu v lyžování v roce 2009 v Liberci?

Liberečané brali šampionát jako ukradené mistrovství. Odvrátili se od něj ve chvíli, kdy došlo k výměně organizačního výboru. Město zápasí nyní s každou tisícikorunou a na zaplacení dluhu v rozpočtu peníze nemá. Navíc si myslím, že kdyby byly uhrazeny všechny závazky, už by nebyl vyvíjen takový tlak na vyšetřování viníků konkrétních kauz. Je mi líto věřitelů, a z nich především malých firem, pro které může být neuhrazení dluhů likvidační. Vím ale, že mezi nimi jsou i firmy, co k zakázkám nepřišly zrovna čistě, a že svou práci hodně nadhodnotily.

Jaké máte ještě jiné koníčky kromě lyžování?

Pro svůj život potřebuji přírodu a pohyb – téměř v jakékoliv formě. Ani lyžování neberu jako sport, spíš jako příležitost k pohybu a pobytu v přírodě. V létě vysokohorská turistika, nebo „jen“ výlety s foťákem, kolo, lezení po skalách. To je například ideální kompenzace po náročném dni – na skále, ani na horolezecké stěně nemůžete řešit nic jiného, než „životně důležité věci“ jako kam dát nohu, ruku… Dokonale vám to vyčistí hlavu. Také ráda tancuji, čtu, poslouchám hudbu. Nejoblíbenější knížky? Například od Richarda Bacha Most přes navždy, Cesta pokojného bojovníka od Dana Millmana, knihy od Paola Coelha. Baví mne reálné životní příběhy, spojené s filozofií, k níž autoři během života došli.

V jaké čtvrti bydlíte? Máte blízko do přírody?

Bydlím v nejkrásnějším paneláku v Liberci, na Wolkeráku. Mám to dvacet metrů do lesa. Letos jsem na běžkách z Jizerek dojela až ke dveřím našeho domu.

Při šampionátu v Liberci jste komentovala pro Českou televizi běhy na lyžích. Pak vás šéf Ota Černý odvolal údajně kvůli tomu, že jste nepřechylovala do české podoby jména závodnic. Diváci ale protestovali, proto vás televize za komentátorský pult vrátila.

Dnes jsem vlastně Otovi Černému vděčná. Takovou vlnu podpory bych bez jeho odvolání nikdy nezažila. Komentování mne bavilo. Mám mezi lyžaři hodně známých, spoustu vzpomínek, prožila jsem s nimi pár let. Nabídku na další spolupráci jsem už ale od televize nedostala. Když neprošlo odstavení silou, tak se to nechalo usnout.

Přinesla jste si už do kanceláře nějaký talisman?

V době, kdy jsem se rozhodovala, jestli sem půjdu nebo ne, mě oslovil pouliční prodejce jedné chráněné dílny – kancelář hlídá keramická želvička. Taky tu mám píšťalku pro nouzi nejvyšší, kdybych už nějaké jednání nemohla vydržet…

Primátor Jan Korytář je známý svým negativním postojem k megalomanským sportovním projektům.

Sport nerovná se megalomanské projekty. S primátorem jsme za jedno, co se týče podpory sportovních klubů a především sportování mládeže. Sport, pohyb vždy byl přirozenou součástí života a měl by být stále. Nejsme od přírody zařízení k tomu, abychom šestnáct hodin denně seděli na zadku u počítačů a televizí a na procházku chodili maximálně pod zářivky obchodních center.

Máte v současné době partnera?

Teď zažívám takový pracovní nápor, že je skoro výhodou, že na mne doma, kam se v podstatě chodím jen vyspat, nikdo nečeká. A navíc – některé věci plánovat nejde, buď přijdou, nebo ne, rozumem to nezlomíte.

Myslíte, že i v politice uplatníte některou z vlastností, která vám pomáhala ve vrcholovém sportu?

Ke sportu by měla patřit (ne vždy patří…) disciplína, smysl pro fair play a ctění pravidel. Jak může někoho bavit hra, když dopředu ví, že bude podvádět? Ráda bych, aby se pravidla fair play ctila i v politice.