Jelikož Zdeňka Pokorného s českolipským reportérem Deníku pojí příbuzenský vztah, v rozhovoru si tykají.

Jak je to s tvým životním mottem?
Vyvíjelo se. Souviselo s válkou a ještě víc se začínajícím komunismem. S touhou bránit se porobě, nenechat se převálcovat. Snažit se život úplně „neproblbnout“ a nějakým způsobem se realizovat. Důležitá byla touha po svobodě. Vždy mi šlo o to nezradit sama sebe a nebýt cloumaný ani okolnostmi, ani lidmi.

Svět byl ve varu po celý tvůj život, do první třídy jsi šel v plynové masce, zažil nacismus, bombardování, krvavý masakr před vaším domem na konci války, stalinismus, sovětskou okupaci… Máš klidné stáří?
Nikdy jsem si nemyslel, že ještě někdy zažiji něco takového, co nás v posledních třech letech potkalo. Pandemie, o které se kdysi mluvilo jako o teoretické možnosti, se stala realitou, ochromený svět a tisíce mrtvých, to rozhodně nebyl zážitek, který chce i „otužilý“ člověk prožívat. Ještě větší šok mi přinesl letošní únor. Přestože jsem se historií Ruska jako historik i člověk, který byl od dětství zasažen velmocenskými choutkami tehdejšího SSSR a Stalina, zabýval, tak jsem se přece jen nedomníval, že Rusko se ničemu ze svých bohatých dějin nenaučí. Děsí mě, že jeden člověk, vzhledem k technickým možnostem, může zničit svět, nebo ho dostat do takového stádia, že na dlouhou dobu budou lidé žít úplně jinak než dosud a všechny ty civilizační vymoženosti, vynálezy, které současné době dávají lesku, tak vlastně budou buď mimo dosah možností těch, co přežijí eskalovaný světový konflikt, a nebo je nebudou moci řadu desetiletí znovu uplatnit.

Další vývoj tedy vidíš hodně skepticky?
Asi jde jen o celoživotní zkušenost, že východiska, která se tady ukazují, rýsují, jsou téměř všechna špatná. Teď je otázka, které z těchto špatných východisek by ještě bylo východiskem, které by nebylo katastrofální. Ale ještě jedna věc mě velice trápí. A to je stav našeho, českého národa. O národu už jsme se odnaučili skoro hovořit. Ještě dodnes si většina lidí žije poměrně dobře, byť s obavami z příštích dní, natož z budoucnosti, ale jsem si jistý, že je třeba hodně změnit, omezit. Mně se to nezdá tak hrozné, protože my jsme všechno tohle už prožili, naše generace byla tím otužena. A zažili jsme to i teď za covidu. Nechápal jsem, že lidé se nechtějí bránit třeba očkováním.
Ale co pokládám za až katastrofální, je to, co bychom nadneseně vzletně nazvali „duch národa“. Nedovedu si představit, jak by dnes (i když je jiná situace) probíhala a byla přijata mobilizace. Myslím, že zmiňovaná kvalita národa se u nás nejvíce projevila právě v roce 1938, kdy téměř všichni příslušníci českého národa prostě chtěli tuto zem bránit, byli k tomu odhodláni, připraveni… Tady dnes vidím, že málokdo se brání lžím, dezinformacím, dokonce jim někteří spoluobčané slepě věří. Lidé, kteří mluví prokazatelně nesmysly, jsou obdivováni dalšími. V tom vidím veliké nebezpečí, zejména teď v kritické době, která zdaleka nekončí, může být ještě kritičtější. Naše společnost může „přežít“, jen když bude vnitřně silná.

Jak vzpomínáš na listopad 1989 a následný vsup do starostenské funkce?
Lidé chtěli změnu a většina z nich čekala, kdo ji provede. V listopadu 1989 pro mne bylo samozřejmé, že patřím do Občanského fóra. Víceméně jsme se na začátku scházeli tajně, vše nebylo ještě tak zřejmé, zvlášť v místech jako Česká Lípa, která byla po válce hodně komunistická. V prvních svobodných polistopadových komunálních volbách jsem kandidoval za OF a myslel jsem si, že budu jen členem zastupitelstva. Ani mě nenapadlo, že bych mohl být starostou, a ani jsem po tom nijak netoužil. Naše OF volby vyhrálo se ziskem 43,7 % hlasů, což znamenalo 13 mandátů ve 30členném zastupitelstvu. Asi tři dny po volbách mě doma navštívila delegace složená z osobností OF, že by si přáli, abych byl starostou. Byl jsem z toho paf a vyžádal jsem si tři dny na rozmyšlenou. Nechtěl jsem utíkat od studentů. Nakonec se do mého váhání vložila manželka. Připomněla mi, že jsem pořád něco kritizoval a teď jsem mohl něco dělat. Po třech dnech jsem to vzal s podmínkou, že pět šest hodin týdně ještě budu učit. Městu jsem pak věnoval prakticky veškerý čas, síly, elán. Procházel jsem či projížděl město téměř každý den.

close Zdeněk Pokorný, Česká Lípa info Zdroj: Foto: Liberecký kraj zoom_in Zdeněk Pokorný obdržel ocenění Pocta hejtmana Libereckého kraje.

Mladí lidé už o tehdejší realitě v České Lípě nemají většinou představu, nebo jen mlhavou. Lze stručně říci, jaká byla?
Poválečný vývoj České Lípy zásadním způsobem ovlivnila přítomnost sovětských vojsk v blízkém okolí i rychlé navýšení počtu obyvatelstva v souvislosti s těžbou uranu. Za dvacet let do roku 1991 se počet téměř zdvojnásobil, přesáhl 40 tisíc lidí, s čímž korespondovala i výstavba velkých sídlišť. Naprosto ovšem chyběla potřebná infrastruktura, služby, obchody. Zbytky původní zástavby byly v dezolátním stavu. Řada z nich v neobývatelném stavu. Střed města byl téměř odepsán. Vše málo udržované, zeleň a čistota zanedbaná a považovaná za okrajovou záležitost. Bytový podnik, kolos, který spravoval většinu města, byl drahý a všichni nespokojeni. Změna, převedení a zapojení realitních kanceláří se nám osvědčila. Prodej domů byl vázán na řadu podmínek, které zabránily mafiánům, jak to bylo jinde, ovládnout tento majetek. Podmínka opravy domu do roka vedla rychle k proměně tváře města. Péče o zeleň se hodně zvýšila. Město začalo četnou výsadbu stromů i keřů. Z ulic zmizely zástupy přetékajících popelnic a tím i špíny a nepořádku. Opravili jsme několik historických ulic a zkrásnělo naše náměstí. Byla zachráněna podstata Vodního hradu, opraven areál Richterova dvora, secesní Unionka, radnice rozšířena o dům čp. 2, zachráněna cenná vstupní budova městského hřbitova. Založili jsme parkové prostory před KD Crystal, Park dětí na Špičáku a regenerovali a doplnili Křížový i Mariánský park. Ve všech částech města jsme rekonstruovali chodníky zámkovou dlažbou. Podpořili jsme přerod Dubice na průmyslovou zónu. Otevřeli jsme Dům humanity i Dům rychlé pomoci lidem, kteří se octli v těžké situaci. Spokojen jsem i s tím, že jsme v tak „divoké“ době naše město nezadlužili.

Proč jsi později už nechtěl pokračovat?
Ve druhých komunálních volbách v roce 1994 jsem již kandidovat nechtěl, chyběla mi formace, jakou bylo Občanské fórum. Na kandidátce ODS jsem figuroval až na dvanáctém místě, přesto mě hlasy voličů vynesly do zastupitelstva. A po povolebních bouřlivých jednáních jsem byl v tajném hlasování opět zvolen starostou. I když 90. léta nebyla v České Lípě až tak „divoká“, jak se dnes říká - leda malá privatizace, která byla vedena státem přes okresní úřady, pomalu se formovali podnikatelé, kteří potřebovali, aby jim radnice šla na ruku. Věděli, že mě neuplatí, takže mě chtěli z toho dostat. Konce byly nepříjemné. Nakonec jsem vystoupil z ODS a v polovině roku 1997 skončil i jako starosta.

Od padesátých let si utváříš vztah k České Lípě. Sleduješ stále současný vývoj města?
Samozřejmě mě zajímá vše, co se děje nového v tomto městě, kde prakticky již 65 let žiji. Pár let se Lípa příliš k lepšímu neposouvala. Jsem rád, že v posledních letech byla přijata některá správná rozhodnutí a řada přišla i na realizaci některých myšlenek, které jsem už sledoval já po roce 1990, ale vzhledem k tehdejšímu stavu města, chybějícím financím a poměrně krátké době svého působení na radnici jsem je nestihl uskutečnit. Dnes bych podpořil probíhající přestavbu Jiráskova divadla, vždyť téměř stejná myšlenka byla v polovině 90. let už připravena. Bohužel vlivem tehdejšího zastupitelstva byla zhacena a na dlouho se tato záležitost vytratila ze snažení města. Líbí se mi i řešení soustředění některých činností úřadu, kam přicházejí občané, do jednoho místa. Popuzuje mě však, že cena rekonstrukce zde je příliš vysoká, u budovy staré jen něco přes 30 let. Podporuji též záměr vyřešit po tolika letech bloudění otázku městského koupaliště na vhodném místě v Dubici, toto řešení je mi hodně blízké.

Nakonec jsi tedy optimista!
Tak to nevím… Trápí mě, jak u nás všechno u rozvojových plánů, potřebných staveb, rekonstrukcí, investic dlouho trvá. A to nejen v České Lípě. Prostě je mi setrvalý trend nepochopitelný, i když ho lze vysvětlit legislativou, byrokracií a vším možným, je pro mě nepředstavitelné, že všechny tyto akce jsou na léta. V této souvislosti si pamatuji, jak jsem studentům vždy ukazoval, že Národní muzeum v Praze bylo postavené za pouhé dva roky a za dva roky vybavené. A to se přeci jen nedá s našimi českolipskými, libereckými a jinými stavbami srovnat. Nebo železniční dvoukolejná trať Praha – Pardubice v roce 1845 byla také postavena za dva roky. A my tady proti tomu „droboučké“ věci, projekty, táhneme neobyčejně dlouho. I to pro naši budoucnost nesignalizuje nic dobrého.

Zdeněk Pokorný
Narozen 16. 6. 1932 v Kolíně, kde po maturitě na gymnáziu pracoval 3 roky jako dělník v továrně Frigera. Po absolvování Vysoké školy pedagogické v Praze učil v letech 1957-2001 na gymnáziu v České Lípě. Jeho celoživotní vášní bylo cestování. Přednášel, publikoval a po roce 1989 se vrhl v České Lípě do politického života. V letech 1990 - 1997 byl starostou České Lípy. V posledních 20 letech se realizoval i ve svých výstavách, tematicky zaměřených fotografií doplněných esejemi.