close Kateřina Kohoutová. info Zdroj: Deník/Vít Černý zoom_in „Neskutečný zážitek. Nic moc většího už u nás asi zažít nejde,“ říká hlavní vedoucí skupiny Kateřina Kohoutová, kterou její svěřenci letos odměnili i řadou soutěžních úspěchů. O trenérských radostech i strastech se rozpovídala pro Deník.

Loni jste v rozhovoru říkala, že za největší úspěch považujete desetileté výročí skupiny. Změnilo se to za ten rok nějak?

Změnilo. Když jsme dělali v září nábor, přišlo 60 nových dětí. Brala jsem to jako úspěch i jako zadostiučinění, že to děláme asi dobře. Že se nám vede, lidi to baví a tančit u nás chtějí další a další děti. Za začátku to bylo trochu šílené, protože jsme s takovou masou dětí nikdy nepracovali. Samozřejmě ne všechny zůstaly. Někdo vydržel chvíli, jiní odcházeli během roku. Netajíme se tím, že jsme na děti nároční, a ne každý to tempo vydrží a ne všichni rodiče jsou ochotni podřídit část svého času koníčku dítěte. Ale fluktuace není tak velká, děti spíše zůstávají. Bohužel ale odešli někteří naši starší tanečníci, kteří u nás byli těch deset let a hodně mi pomáhali. Začínali jsme vlastně nanovo, z čehož jsme měla trochu obavu. Ale povedlo se to. I když to tak ze začátku nevypadalo…

Co se stalo?

Rok 2019 pro mě začal hrozně. Pracovně i osobně. Zdálo se mi, že s lidmi je šílená komunikace, děti odcházely víc, než jsme předpokládali, opustily nás ty stálice. Přišla puberta, což jsou nejhorší léta, kdy si děti vyberou jinou cestu. Naprosto to chápu, ale když někdo odejde v půlce sezony, je to problém, protože se všechno musí předělat. Poté zemřel Vladimír Žíla, což byl jeden ze zakladatelů našeho spolku, pro nás hrozně důležitý člověk. Prostě se to kupilo. A pak přišla výzva Leoše Mareše, že hledá taneční skupinu pro svou show v O2 aréně.

Což mi přišlo z vaší strany jako „hurá akce“. Jak dlouho jste to připravovali?

Já o tom dlouho ani nevěděla. Sem tam mě někdo na Instagramu označil s tím, ať do toho jdeme. Byla sezona, strašně moc práce, ale nakonec jsme si řekli, že to natočíme (sestavu na píseň Vševěd pozn. redakce). Zavolala jsem Tomášovi, který nás natáčí, ať přijede, že něco rychle secvičíme. Ten mi řekl, že na to má hodinu a půl (smích). Ta písnička má naštěstí takový rytmus, že do toho jde naroubovat spousta věcí. Za hodinu jsme to natočili v klášterní zahradě a asi šest hodin před koncem termínu jsem video poslala s hláškou „to nejlepší nakonec“. A pustila jsem celou věc z hlavy. I když do všeho jdeme ambiciózně, v tomto případě mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo vyjít. Mně vlastně stačilo, že se na to třeba Leoš podívá, někdo se o nás dozví, lidi z branže a produkce. Prostě fajn promo, říkala jsem si.

Ale nakonec to vyšlo…

Děti i rodiče tím žili víc než já, až jsem musela krotit vášně. A pak zacinkal mobil a já čtu „Leoš Mareš vás označil…“ Neskutečný. Dostali jsme se do závěrečného duelu s ještě jednou skupinou. Potřebovali si nás znovu natočit tančit a chtěli tam co nejvíce dětí. My jsme zrovna byli s úzkou skupinou na mistrovství Čech v Chrudimi, tak jsem zburcovala rodiče i děti a nakonec nás jelo do té Chrudimi 85, a to jen kvůli tomu. Když Leoš přišel, všichni šíleli, jako kdyby dorazil Michael Jackson. A ještě víc, když nám řekl, že budeme tančit v O2 aréně.

Co následovalo?

Tohle bylo v neděli a ve středu byla první zkouška v Praze. Museli jsme rychle udělat seznam dětí, které pojedou, vyřídit jim omluvenky ve škole. Vymyslet choreografii na celou tu písničku. Nejhorší bylo vybrat z těch 85 dětí jen 52, které mohly jet. Máme ve skupině hodně malých tanečníků, třeba pětiletých, a ti by to asi nedali. Což někteří rodiče nechtěli přijmout. Ale čekali nás i dvanáctihodinové tréninky skoro každý den, cestování autobusem z Lípy do Prahy a zpátky… Takže bylo trochu hašteření, ale musela jsem být fakt rázná a nediskutovat. Takové jsou pokyny od produkce, kterými se musíme řídit. Není to náš koncert. Tečka (smích). Bylo to hektické, ale stálo to za to. Prvním koncertem se všechna ta psychická zátěž prolomila.

Jak si to děti užívaly? Přece jen před 17 000 lidmi asi běžně nevystupují.

Já mám husinu ještě teď, když na to vzpomínám. Jak na ně lidi reagovali, jak si je natáčeli, tleskali… Když jsme mířili na autobus a lidé odcházeli, tak nás poznali, fotili si je, plácali si s nimi. Jedna holčina mi pak říkala: „Kači, já jsem se cítila tak výjimečně.“ A já to cítila za ně, byla jsem neskutečně hrdá. Hrozně si to užívali a na třetím koncertě už plakali, že to končí.

Je to bezesporu zážitek. Ale mělo to pro vás i jiný přínos?

Děti jsou toho doteď plné a připadá mi, že je to hrozně posunulo. Hlavně ty malé. Já jsem až zírala, jak to daly, některé už v šesti letech! Bylo to náročné, ale vlastně z toho nebyly unavené, ale nabité energií. A když to vezmu z jiné strany, po těch koncertech náš instagramový účet navštěvovalo denně 17 tisíc lidí. Pro mě to bylo obrovské zadostiučinění za těch deset let tvrdé práce. A určitě i pro ty děti, které fakt dřou. Byla to velká odměna. Moc většího už u nás asi zažít nejde.

Jaký byl návrat do reality?

Těžký, protože se blížilo další mistrovství ČR. Ti nejmenší za 14 dní zapomněli veškeré sestavy. Ale získali jsme dva tituly a dvakrát druhé místo. A ještě jsme vyhráli zadarmo soustředění. Nechápu co se děje, najednou je toho moc, už mi bylo i hloupé si pro tu výhru jít. (smích)

close Kateřina Kohoutová se svými tanečnicemi. info Zdroj: FB zoom_in Kolik u vás v současné době tančí dětí?

Kolem devadesáti. Od začátku roku to trochu kleslo, a to i ze zdravotních důvodů. Chci, aby do toho ty děti šly naplno, klidně ať jich je méně. Když někdo bude chodit jen sem tam, s tím se pracovat nedá.

Jak to máte s kluky? Do tancování se obecně moc nehrnou…

Spousta lidi si myslí, že klučičí sporty jsou jen florbal nebo futsal, ale je to hrozná škoda. Když pak člověk vidí čistě mužskou taneční skupinu, jsou to ti největší drsňáci. Je možné, že u dospělých se to tak nebere, ale děti s tím mají problém. My máme pět kluků, takže by to mohlo být lepší, ale i horší.

Jaký cíl si kladete dál?

Cíl je vlastně pořád stejný. Dělat tu práci pořádně a vychovávat z dětí nejen dobré tanečníky, ale i lidi. Nikdy jsem nebyla zastánce toho, že přijdou jako mašiny na tréninky, já je naučím tancovat a ony odejdou. Mě zajímají jejich životy, co je trápí, co dělají mimo školu. Chtěla bych, aby se naučily fair play, aby byly pokorné, když se nezadaří. Ale jeden velký sen máme, a to je vlastní studio. Na Českolipsku to zatím není moc reálné, muselo by nás být tak 400, aby se to vyplatilo finančně. Přemýšlela jsem také, že nemusíme dělat jenom street dance, ale i jiné styly. Někdy vidím, že by se třeba někteří ctili dobře v něčem jiném… Ale to už je hodně vize.