Skoroválka. Tenhle novotvar by se hodil. Naštěstí se právě teď kolem mě nikde nebojuje, ale ať se podívám vlevo, nebo vpravo, vždycky uvidím někoho se zbraní a téměř jistě i v armádní uniformě. A všichni okolo mě, až na milého prodavače kožených výrobků (není mi jasné, kde se tu vzal), si povídají hlavně o nočním přepadení základny spojeneckých sil ISAF.
Jsem v Kábulu. Tedy pardon v Zábulu, ještě přesněji ve městě Zábul Khas Konar. Něco jako afghánské město vyrostlo v zapadlé části bývalého vojenského prostoru Ralsko na Českolipsku. A aby bylo úplně jasno: právě tu probíhá třetí největší airsoftová hra na světě Protector 2014. Hra, ve které si stovky lidí hrajou na vojáky a na Tálibán. Ale velmi věrně!
To je to, co je na tom nejvíc dráždivé a zajímavé. Je to jako válka, ale není to válka. Je to jako Afghánistán, ale není to Afghánistán. Nebo ano?
„Salam alejkum," zdraví mě dva chlapíci, o kterých si podle jejich oděvu a „zakuklení" hned myslím, že to jsou Tálibánci. Nakonec vychází najevo, že to jsou zaměstnanci firmy Zábul Telecom a v Zábulu budou natahovat telekomunikační kabely. Protector je hra propracovaná do nejmenších detailů.
close
zoom_in
V Zábul Khas Konaru je banka, úřad, kde se vydávají řidičáky na auto, tank i létající koberec, je tu také VIP disco club s všeříkajícím názvem Džihád a jsou tu i moji kolegové, tedy redakce časopisu Islam Today. Jeden výtisk se prodává za sedm korun. A jsou tu kolem mě dost různé sorty lidí.
„Vojáci jednotek ISAF mají za úkol co nejvíce stabilizovat situaci v oblasti, a proto se snaží pracovat s vesničany a tím si je získávat. Současně také pátrají po jednotkách Tálibánu a snaží se je eliminovat. Afghánští civilisté se snaží ve zdraví přežít. Mají proto možnost pořídit si zbraně a zbrojní průkazy na svou obranu na základě toho, jak se k nim během hry chová ISAF, Tálibán nebo další skupina, kterou jsou afghánští policisté, se rozhodují, na čí stranu se přidají," popisuje Josef Starý z týmu lidí, kteří Protector 2014 řídí.
Vypravuji se na další průzkum. Tentokrát do místní vesnice, tady jsou skutečně jen afghánští civilisté. Jeden z nich mi pózuje kvůli fotce u miniaturního jízdního kola, ze kterého má evidentně velkou radost. „Koupil jsem ho za tři velbloudy a dvě manželky," je spokojený Afghánec.
I když nejsem nijak označený, a rozhodně nevypadám jako všichni ostatní kolem, vesnicí mohu jen tak procházet. Nikdo se nezajímá o to, kdo jsem, nikdo na mě nemíří zbraní ani nepřemýšlí o tom, že by mě zajal a pak mě nabízel za tučné výkupné. To jen já mám divokou fantazii. Možná bych ji mohl ukočírovat v baru u Akhmeda, který mám teď po své pravé ruce. Jeho hosté evidentně odpočívají, pijí čaj a klábosí. Cedulka oznamuje, že Akhmed má i nanuky.
Jedna věc je velmi zajímavá. Kromě těch, kteří milují hry na vojáky, by se tady v tomto Jakoafghánistánu cítili dobře optici. Všichni totiž nosí povinně brýle. Důvod? Velmi jednoduchý, povolené zbraně jsou airsoftové pistole. Všichni hráči, a výjimka neexistuje, tedy musejí po celý den chodit v brýlích, protože oči jsou to nejcitlivější místo, které by airsoftové kuličky mohly poranit.
close
zoom_in
Už když jsem přijížděl do Zábul Khas Konaru, jsem si všiml naprosto plného předsunutého parkoviště. Organizátoři odhadují, že v tuto chvíli už na místo dorazilo asi 1200 lidí a dalších zhruba dvě stě ještě dorazí během pátku, protože dříve se například nemohli uvolnit z práce.
Protector se v Česku poprvé hrál před dvanácti lety, ale zpočátku se hrálo podle jiného scénáře. Dva kartely na venezuelsko-kolumbijské hranici musely pašovat drogy skrz hlídanou zónu navzájem mezi svými laboratořemi. V tom jim samozřejmě bránila armáda.
Afghánistán přišel na řadu až před pěti lety. A nutno dodat, že zvláště po nedávných událostech je to téma stále velmi atraktivní. Jestli se to tak dá říct. Hráči jsou navíc domluveni, že role hlavních aktérů se po třech letech střídají, takže kdo byl první tři roky voják ISAF, je teď domorodec, policista nebo tálib, aby to nikomu nepřišlo líto.
Paleta účastníků nebo hráčů je rozmanitá. Od náctiletých kluků a mladých dívek, až po čtyřicátníky, jsou tu prý i vojáci z povolání a dokonce zahraniční účastníci. To jsem zažil na vlastní kůži. Při průzkumu oblasti mě u jednoho zátarasu kontrolovali skuteční Němci, které zezadu jistil Kanaďan.
Mezi vojáky je jedinou dorozumívací řečí angličtina. Takže když na mě Němec Patrick namířil zbraň, rychle jsem ze sebe vysoukal „I am journalist". Jenže německou důslednost jsem tím nezlomil. Patrick se ani se neusmál a prohodil: „A tohle je válka, kámo".
Takže tohle byla moje první válečná reportáž.
