Ta se věnuje tématu legionářství, jež se zrovna letos dostává do popředí v souvislosti se 100. výročím vzniku Československa. „Píšu dobré příběhy, které jdou na dřeň, a přitom nechávají jazyk volně dýchat,“ říká ke své tvorbě Pavel Brycz, který žije v Jablonci a učí na libereckém Podještědském gymnáziu.

Vybíráte si poměrně nelehká témata. Nejprve román s námětem střídavé péče, teď legionářství. Kde čerpáte inspiraci a nápady?Baví mě sledovat rodinné vztahy. Ovlivňují nejen celý život jednotlivce, ale celá ta dnes často rozklížená rodinná buňka formuje i podobu států a celý náš globální svět a chápání kosmu. Z tohoto pohledu je tento mikrokosmos často pěkná divočina a třetí světová válka. Pokud v něm panuje chaos, tak jednotlivec nebude nikdy schopen fungovat v řádu. Střídavou péči jsem vždy nazýval „zločinem proti lidskosti“, a tak jsem hledal zajímavý klíč. Témata jsou ale všude kolem, a pokud v sobě dlouho nosím vášnivou touhu se k něčemu vyjádřit, pustím se do toho.

Měl jste konkrétní důvod věnovat se tématu legionářství?
Na legionáře jsem si jako pravnuk legionáře myslel dlouho. Navíc rodina legionářského spisovatele Josefa Kopty se přátelila s rodinou Rybářů, mých prarodičů z matčiny strany.

Je příběh čirá fikce, nebo obsahuje zrnko pravdy?
Můj pradědeček z Duchcova opravdu prodělal anabázi v Rusku a vracel se domů kolem půlky světa na zaoceánském parníku. Můj strýček Otto skutečně ležel v knihách legionářů a kolem něj nesměl upadnout špendlík. A vážně jsem potkal pár zvláštních pábitelů, kteří si nasadili falešnou aureolu hrdinství a vytvořili si umělý osud. Ale v dnešní době, kdy jsou muži takoví králíčci bez sebevědomí a vládnou měkké vztahy a intriky, se to jeví minimálně lidsky pochopitelné. Vezměte si jen, kolik dospělých lidí si hraje na vojáky v dobových kostýmech i se zbraněmi na rekonstrukcích bitev.

Kniha Největší muž na světě vyšla v roce 2017. Jak dlouho jste ji psal?
Největší muž na světě vznikal dva roky. Hekticky. Ale jak jsem řekl, myšlenku uchopit téma legionářů jinak, s kapkou tajemství, poeticky a přitom se vyjádřit k současnosti, jsem nosil dlouho. A už od dětství jsem byl vyzbrojen vyprávěnkami své babičky, která popisovala anabázi svého tatínka. Načasování knihy jsem si přál stihnout ke 100. výročí bitvy u Zborova 2. 7. 1917.

Proč jste se rozhodl pro tento název? Pro každého je přece největším mužem někdo jiný.
Miluji mýty a sbírám pohádky. V nich je všechno hyperbolizované, největší. A do zorného pole předškoláka v úvodu knihy se dostane strýček válečný hrdina. Takovou optikou ho vidí: největšího muže na světě. Žádné malé čecháčkovství.

Děj jste zasadil do normalizace, tedy do doby, kdy bylo téma legionářství tabu, že?
Ano, byl to zakázaný proud literatury. Ale pohled vnímavého chlapce, jenž hltá hrdinské příběhy z úst strýčka, který ho tím vlastně kazí, mi přišel dramatický. A zároveň to byla doba, kdy jsem vyrůstal a zažíval iniciační záležitosti pro svou budoucí dospělost. Užíval jsem si například popis cesty vlakem v časech, kdy parní lokomotivy nebyly atrakcí, ale běžnou realitou.

Pavel Brycz učí, píše knihy, spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem. V jeho poslední knize se inspiroval legionářstvím.Proč jste nechal hlavního hrdinu procitnout a poodhalit tajemství strýčka Maxe?
Každý příběh musí mít rozuzlení a romaneto zvlášť. Navíc odhalit, že vám polovinu života lhali, je veliké téma mé generace. A obávám se, když sleduji mediální manipulace současnosti, že nejen mojí.

Směřoval jste už od začátku psaní k aktuálnímu konci knihy? Přijde mi, že to byla taková snaha, aby čtenář postavu strýčka Maxe nevnímal negativně.
Zamiloval jsem si tu pábitelskou postavu a od začátku jsem věděl, že pokud to příběh jen trochu dovolí, chci mu splnit sen. Sny jsou od toho, aby se plnily. Zvlášť když jim někdo věnuje obětavě celý svůj život. Zřejmě mám taky rád westerny s jejich neuvěřitelnými happy endy. Jednou jeden kritik řekl, že zadělám na apokalypsu, ale pak vše smírně vyřeším. Ano, bez takového vnímání světa by mě příběh nebavil. Nemám rád nihilismus.

Jak knihu přijali čtenáři?
Má manželka, nejpřísnější kritička, byla nadšena z toho, že jsem změnil brutální styl a mužský sarkasmus předchozích románů a vrátil se k poetičnosti svých raných textů nebo příběhů pro mládež, i když tato kniha pro mládež není. Je to taková moje laskavá Babička Boženy Němcové, ale jako by ji napsal její muž Němec. Pozitivního ohlasu se dočkala kniha i v literárním časopisu Host.

Kromě psaní knih i učíte, spolupracujete s rozhlasem a televizí, píšete texty pro kapely. Je vůbec možné uživit se jen psaním?
V minulosti jsem se živil psaním komerčních textů, tedy reklamou, ale netěšilo mě to. Teď si užívám luxusu, že píšu to, co chci. Vydělávám si stále jazykem a svým vztahem k němu, ale jde o učení českého jazyka a literatury i tvůrčího psaní na střední škole. Vedle toho stále píšu pro Českou televizi a Český rozhlas, a naskytne-li se další možnost psát pro film, určitě se toho nezřeknu. Byť je pravda, že mám stále nějakou práci po práci, propsané noci, víkendy, žádné dovolené. Na prahu padesátky jsem kapku unavený.

Kterou knihu ze své tvorby považujete za nejpovedenější?
Vždy tu poslední. Z knih pro dospělé Největšího muže na světě, z knih pro děti pak Neboj se, vždyť máš česnek, která vyjde letos před Vánocemi. A v září poběží na Dvojce Českého rozhlasu seriál Vzduch je naše moře o historii československého létání, kde jsem byl jedním ze tří scenáristů.

V čem se vaše tvorba liší od ostatních? Proč by čtenář měl vzít do ruky zrovna vaši knihu?
Píšu dobré příběhy, které jdou na dřeň, a přitom nechávají jazyk volně dýchat. Ty mé rozvolněné věty, nekonečná souvětí! V žádném případě nejsou realistické, ale pracují s fantazií, obrazy, mýty, magií. A vždy je v nich humor, někdy pěkně peprný. Zkrátka pohled na svět jednoho osmašedesátníka, chlápka, který byl v kočárku, když přijely tanky Varšavské smlouvy.

Co plánujete do budoucna?
Mám v hlavě pár příběhů, které bych rád vyprávěl. Hodně se teď v rešerších zabývám nemocí dnešní doby: manipulací, šikanou a sociální krutostí. Ale kutám vždy paralelně na více věcech většinou na jedné existencionální, kterou vyvažuji humornější, laskavější. Každopádně vím, že 4. září coby předseda poroty Ceny Knižního klubu ocením spolu s kolegy porotci Brdečkovou, Vieweghem, Kadlecovou a Janáčkem vítěze letošního ročníku. Jde o titul Na odstřel a shodou okolností jde o téma šikany. Píšu také pokračování černé upírské komedie pro děti s názvem Schovej se, kdo můžeš.