Kliknutím zvětšíteBezplatná zdravotní péče pro všechny občany komunistického Československa. Tak zněla poválečná idea. Československo bylo první zemí na světě, kde státní pokladna začala hradit všechny náklady na zdravotní péči. Všichni si měli být rovni. Tento plán však vzápětí dostal trhliny v podobě úplatků. Řada příběhů poukazuje na to, že bez „všimného“ by se lidem nedostalo stejně kvalitní péče.
Například padesátikoruna za nečekání na studené nemocniční chodbě, stokoruna za jiný předpis na léky, tisícovka za návštěvu specialisty. Ale existují i hezké příběhy. Takové, které zanechají úsměv na tváři a myšlenku, že hodní lidé existovali i v době totality. O svůj dojemný příběh se podělila paní Alena z Jablonce. Před pětačtyřiceti lety coby mladá maminka řešila zdravotní problém u svého narozeného synka Josefa. „Měl zkrácenou Achillovu šlachu na obou nožičkách, což znamenalo, že měl vtočené obě nohy k sobě a bylo třeba mu je narovnat. Jistá jablonecká lékařka to řešila tak, že mu je dávala do sádry, aby se nohy srovnaly. Synovi to ale tehdy nepomohlo,“ vzpomíná na krušné chvíle Alena, které při řešení synových zdravotních problémů bylo sotva dvacet let.
Bylo štěstí, že její tchyně měla tehdy v pražské nemocnici dceru, a ta domluvila návštěvu u místního specialisty. „S tchyní, která se vždy řádně do nemocnice upravila, jsme vyrazily do Prahy za lékařem. Mně šlo hlavně o to, aby se malý Josífek uzdravil. Lékař byl velmi milý, pozorný a pečlivý. Ale operace byla nevyhnutelná,“ vzpomíná na návštěvy v Praze Alena. „Ani nevím proč, ale při odchodu jsem lékaři vždy poděkovala a k tomu připojila obálku s pětistovkou. Nějak se to tak dříve dělalo, tak jsem nechtěla vybočovat. Za zdraví si člověk zkrátka zaplatí. I když se hlásalo, že zdravotnictví je zdarma.“
Operace se vydařila. Josef sice musel nějaký čas nosit dvě sádry na nohách až ke kyčlím, ale vyplatilo se.
Od samoživitelky ne!
V plánu byla ještě jedna operace, kterou lékař s laskavostí navrhl. Bylo vidět, že i on měl zájem, aby chlapeček mohl chodit bez zdravotních obtíží a zařadit se mezi své vrstevníky. Zdařilým koncem se však nemohlo pyšnit Alenino manželství. Kvůli druhé operaci už musela do Prahy se synkem sama. „Jezdila jsem autobusem. Návštěvy u lékaře měly podobný průběh. Tehdy se milý pan doktor zeptal, proč se mnou nepřijela také tchyně. Řekla jsem mu, že už se o Josefa starám sama. Při odchodu jsem se opět loučila s obálkou v ruce. Lékař mi ji však poprvé vrátil. Skoro mi vynadal, že matka samoživitelka chce dát lékaři peníze. Řekl, že za ním dál můžeme jezdit, ale pod podmínkou, že už se nebudu snažit o žádný úplatek,“ uzavírá svůj příběh Alena.
A jak je to dnes s pozornostmi lékařům? Doktoři se prý s úplatky ve většině případů nesetkávají. Pozorností od pacientů bývá maximálně čokoláda, káva nebo láhev alkoholu. „V současnosti jsem nikomu nepotřeboval dávat žádné úplatky. Měl jsem nějaké úrazy i operaci a ošetřili mě i tak, aniž bych něco někomu dával. Ani u mě se moji pacienti nezmiňují, že by někoho upláceli. Ale to by mi stejně asi veřejně neřekli,“ popisuje svoji zkušenost jeden z libereckých psychologů.
38
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
