Když v roce 1985 kousek za Mimoní rozpáral sovětský tank český výletní autobus na dvě poloviny, zůstali ranění cestující rozházení po lese, jako by tam spadlo letadlo. Nikdo naštěstí neumřel, ale řada lidí si odnesla velmi vážná zranění.

O strašlivě vyhlížející nehodě ale věděli jen zasvěcení. Neštěstí a tragédie sovětských vojsk, usídlených v bývalém vojenském prostoru Ralsko, byla tabu. O problémech velkého bratra se nemluvilo a zahaleny tajemstvím zůstávají dodnes. Od začátku okupace právě dnes uplynulo už 44 let.

„Komunikace mezi naší policejní složkou, Veřejnou bezpečností, a sovětskou vojenskou složkou nefungovala. Platilo pravidlo, že informace se raději nepodávají," popisuje tehdejší stav věcí historik Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě Ladislav Smejkal.

Úřad pro nehody

„I když později vznikl společný úřad pro vyšetřování nehod a škod, sovětská strana se vždy omezila na strohé informování o události a na další dotazy už nereagovala."

Českolipské noviny Nástup ještě v srpnu 1968 více komentovaly tragédii sovětského tanku, který se v Žandově netrefil na most a zřítil se na břeh Ploučnice. Při nehodě zahynulo hned několik sovětských vojáků, o podobných tragédiích se už později ale nepsalo.

Na jaře 1976 „zlikvidovali" Sověti na nádraží v Mimoni dva své vojáky, kteří dezertovali. Vagón, ve kterém se zběhové ukrývali, rozstřílely stovky kulek jako cedník. Mladíci se v zoufalé situaci uvnitř vagónu nakonec sami zastřelili.

Mluví jen pamětníci

O události se dnes ví jen díky svědectví pamětníků. Žádné jiné záznamy o ní neexistují. Mimoňská lékařka Libuše Regermlová byla první, kdo tehdy do vagónu se zběhy vešel, umírajícím vojákům podávala morfium. I díky ní se o šílené akci na nádraží ví.

Regermlová byla také jako lékařka u srážky autobusu s tankem v roce 1985, o které tisk vůbec neinformoval, Sověti k ní také posílali vojáky, kteří se zranili při cvičeních. „Hrůzným zážitkem je také vzpomínka na to, když mi přivedli vojáka, který se popálil na cvičení. Měl spálený obličej, seškvařená víčka a ruka mu visela jen na šlachách. Chtěli jsme, aby byl okamžitě operován, jejich armádní lékaři tomu ale bránili," vzpomíná lékařka.

Ve Volfarticích zase sovětský obrněný vůz nevybral zatáčku a napasoval se přímo do domu, který v zatáčce stojí. „Skončilo to tak, že Sověti diskrétně poslali své vojáky, aby dům opravili. Nic za to nechtěli, ale také nechtěli, aby se o tom hovořilo," vybavuje si jednu událost Smejkal.

Větší tragédií to v Ralsku zavánělo i ještě krátce po listopadu 1989. Sovětům se tehdy ztratil vojenský důstojník, dobře situovaný pilot, jeho zmizení bylo záhadou a vyvolávalo na sovětské straně velkou nervozitu. „Bylo to právě v době, kdy se organizovaly revoluční pochody směrem k letišti v Hradčanech, namířené proti pobytu Sovětů. Hrozilo, že by vojáci pod vlivem zmizení důstojníka mohli proti demonstrantům zakročit. Naštěstí díky zdrženlivosti na obou stranách k tomu nedošlo," dodává Ladislav Smejkal.

Hlaveň tanku rozpárala autobus plný lidí

Nehoda z 23. srpna 1985. Hlaveň tanku rozpárala autobus plný lidí.Ralsko - Sténající lidé rozházení jako loutky po lese. Sedačky mezi stromy. Pod Červený vrch u Ploužnice se sjížděly kvílející sanitky z celého okresu. „Byl to hrozný pohled," vzpomíná mimoňská lékařka Libuše Regermlová na nehodu z 23.srpna 1985. Byl pátek ráno, šestatřicetiletý řidič autobusu míjel tankový přejezd v bývalém vojenském prostoru, když mu hlaveň sovětského tanku prorazila čelní sklo.

„Protože tanková věž nebyla zajištěná a při nárazu se otočila, autobus doslova rozpárala. Ten se následně přetrhl a jeho přední půlka se převrátila do příkopu. Zadní část, která přišla o střechu, zůstala stát i s pasažéry na vozovce," popsal Václav Bilický, jenž tehdy vyšetřoval průběh nehody jako kriminalistický expert.

Prakticky každý z šestačtyřiceti cestujících byl zraněný. „Někteří měli velmi těžká zranění. Jedna žena byla ochrnutá. Museli se sjet sanitky z celého okresu, aby stíhali zraněné odvézt do nemocnice. Byl zázrak, že nikdo nezemřel," popisuje Libuše Regermlová.

Zprávy o tak rozsáhlé nehodě v tehdejším tisku byly velmi strohé. Může za to i fakt, že k ní došlo v době výročí srpnové okupace. Někteří cestující si sice nehodu vyfotili, ale snímky jim později zabrali. Dnes můžeme čerpat jen z archivu Václava Bilického, který fotografie pořídil kvůli dokumentaci nehody.

Sověti postříleli své zběhy v Mimoni

Mimoň - Mysleli si, že už jsou v Německu, kam se chtěli dostat. Nakonec zemřeli v odstaveném vagonu na nádraží v Mimoni.

Tak skončily na přelomu března a dubna roku 1976 životy dvou asi dvacetiletých vojáků, zběhů sovětské armády. Utekli od útvaru z vojenského újezdu Ralsko. Jejich jednotka je ale brzy dostihla a vagon na mimoňském nádraží, kde se zběhové ukrývali, vojáci rozstříleli na maděru.

O události neexistují žádné záznamy. Sovětská armáda si nepřála, aby se to dokumentovalo. Událost má ale své pamětníky. Mimoňská lékařka Libuše Regermlová byla první, kdo do vagónu se zběhy vešel. „Vagon prostříleli jako síto. Nahnali nás tam společně s ošetřující sestrou, abychom zjistily, jestli jsou už mrtví. Ostatní se tam báli jít," vzpomíná lékařka, která dnes pracuje ve zdravotním středisku uprchlického zařízení v Jezové u Bělé pod Bezdězem.

Ve vagonu se raněným zběhům snažila lékařka ještě pomoci. „Bylo ale zřejmé, že se předtím sami navzájem střelili. Kulky zasáhly srdce. Obvazovaly jsme jim poraněná místa a kvůli bolesti napíchly morfium," popisuje.

Obě ženy měly velké štěstí. „Byli to mladí kluci, velmi dobře ozbrojení. Kdyby už neumírali, zřejmě by nás v tom šoku okamžitě zastřelili," tvrdí Libuše Regermlová.

Jakékoliv ošetření, které lékařka se sestrou raněným zběhům poskytly, bylo zbytečné. Vojáci se umírajících brzy chopili, bez jakékoliv piety jejich těla rozhoupali a tímto způsobem hodili na korbu nákladního auta. „Pak jsme se dozvěděli, že je někde definitivně usmrtili."

Michael Polák, Radmila Pokorná