Dvaadvacetiletý mladík zemřel po vypití lučavky královské. Tragická událost se stala už před pětatřiceti lety. Je možné, že v pozadí stála tehdejší Státní bezpečnost. Dnes bohužel už kauzu smrti Václava Šimka těžko rozpleteme.

S tímto tragickým příběhem nedávno veřejnost seznámil bývalý starosta České Lípy a pedagog Zdeněk Pokorný. Za přítomnosti zhruba desítky posluchačů a Ivanky Šimkové–Lefeuvre, vyprávěl příběh jejího bratra, mladíka, který se nedokázal smířit se situací v tehdejší Československé socialistické republice.

Zpíval Jdi domů, Ivane

„Čím více se s tou dobou seznamuji v archivech, tím více žasnu, jak byla ubohá a krutá,“ řekl Zdeněk Pokorný. „Do soukolí režimu byli zapleteni mnozí z lidí, o kterých bychom si mysleli, že se vtáhnout nenechají. Nedělám si žádné iluze o době normalizace. Byla to doba špinavá, která špinila lidi. Některé ochotně, jiní se nechali ochotně špinit sami.“

Příběh studenta českolipského gymnázia Václava Šimka začíná ve chvíli, kdy slavil svůj odvod k armádě. Koncem října 1971 popíjel v Zákupech, kde bydlel, v restauraci Na rychtě. Alkoholu vypil trochu víc a takto posilněn dal průchod svému názoru na přítomnost sovětských vojsk.

Přítomnost důstojníka sovětské armády Valerije Makarova ve společnosti dvou českých dívek jen umocnil celý hospodský incident. V rozsudku z roku 1972 se píše: „Počal zpívat urážlivou píseň proti příslušníkům sovětské armády, Ivane, jdi domů, a urážel dvě dívky, které seděly s Makarovem. Na chodbě vykřikoval, že sovětští vojáci jsou okupanti.“

„Reagoval tak, jak často mladý člověk reaguje. Nesmířil se s tím, že v jeho městečku mají zvláštní práva ti, kteří za srpnové noci přepadli zemi a znásilnili ji,“ poznamenal bývalý Šimkův gymnaziální profesor Zdeněk Pokorný a podotkl, že nespočet lidí se na tehdejší situaci dívalo stejně. Měli ovšem štěstí, že ve chvíli, kdy měli odvahu říct svůj názor, neseděl vedle udavač.

Prokuratura se odvolala

Českolipský okresní soud odsoudil mladíka na dva měsíce odnětí svobody s podmínečným odkladem na zkušební dobu jednoho roku za hanobení národa, rasy a přesvědčení. S odůvodněním, že výroky jsou hrubého rázu a byly proneseny v Zákupech, kde vzhledem k přítomnosti sovětské vojenské posádky jsou taková jednání dosti častá a jsou zdrojem častých incidentů. Soudce Jaroslav Tichý, který Šimka soudil, v odůvodnění rozsudku evidentně hledal pro obžalovaného studenta východisko.

Našli se i ti, kteří v procesu viděli svou příležitost. Okresní prokuratura podala odvolání s tím, že se Okresní soud dostatečně neřídil paragrafem, který definuje, že uložený trest má působit nejen na samotného odsouzeného a zabránit jeho další trestné činnosti, ale také má preventivně působit na ostatní společnost.

Prokuratura navrhla, aby krajský soud jako soud odvolací rozsudek prvoinstančního soudu v České Lípě zrušil a uložil trest přísnější. Následně krajský soud v Ústí nad Labem trest ruší a odsuzuje Václava Šimka k trestu tří měsíců nepodmíněně s odůvodněním, že uložený trest považuje za neúměrně mírné opatření. „Šimek v tuto chvíli jako obžalovaný stojí stranou. Jde totiž o to zastrašit ostatní,“ dodává Zdeněk Pokorný

Gymnázium nedokončil

Po vynesení rozsudku se student obrací na kancelář tehdejšího prezidenta republiky Ludvíka Svobody se žádostí o milost. Bezvýsledně. Mladého studenta umístili do nápravně výchovného ústavu pro mladistvé. Okresní výbor KSČ má ovšem v celé záležitosti jasno. Vyloučí Šimka z gymnázia.

„Výtvarně nadaný, inteligentní a literárně činný student se z vězení vrátil zdrcený,“ vzpomněl Zdeněk Pokorný. Českolipský soudce Jaroslav Tichý se rozhodl trest zahladit. V tehdejším rozsudku se dočtete, že dnem právní moci se na Václava Šimka bude pohlížet, jako kdyby nebyl souzen. I přes snahu soudce rozhodnutí soudu zůstalo jen na papíře.

Matka žádá prezidenta, aby Václav mohl dostudovat střední školu. Kancelář prezidenta předává žádost jiným institucím. Severočeský krajský národní výbor, odbor školství má na Šimkův návrat na gymnázium jasně vymezený pohled.

„Vzhledem k závažnosti provinění vašeho syna nemůžeme souhlasit, aby byl znovu přijat do gymnázia v České Lípě. Synovi se neuzavírá pozdější cesta ke studiu. Musí ale úspěšně vyvíjet činnost na některém pracovišti a radikálně změnit názor na náš politicky vývoj,“ píše se ve vyjádření. A to v době před možností vymazání rozsudku.

Jak se situace změnila po rozhodnutí Okresního soudu vymazat trest? KNV se rozhodlo žádosti nevyhovět. Nabídka mocipánů byla opravdu „velkorysá“. Lze studovat při zaměstnání, ale mladík musí prokázat nejen angažovanost v postoji k současnému politickému vývoji tehdejšího Československa, ale i politicko morální způsobilost. Znovunabytá bezúhonnost, která byla jedním z řady nezbytných předpokladů, je tak opravdu jen na papíře.

Ideologie nade vše

Václava Šimka nakonec přijali do učebního oboru malíř skla na novoborském sklářském učilišti. Přesto chtěl dostudovat střední školu.
Jasnou volbou tak byla sklářská průmyslová škola v Kamenickém Šenově. V březnu 1973 dostal Václav Šimek oznámení, že uspěl u přijímacích zkoušek. O šest měsíců později dostává dopis zcela jiného znění, ve kterém stojí, že nesplňuje třídně politický aspekt. Komise zrušila přijetí ke studiu. Učiliště nakonec absolvoval s vyznamenáním.

„Později začal mít problémy s alkoholem. Sbor národní bezpečnosti, oddělení vyšetřování zahájilo na konci května 1974 trestní stíhání proti Šimkovi a dalšímu podezřelému opět pro hanobení národa, rasy a přesvědčení,“ pokračuje v líčení osudových okamžiků Václava Šimka Zdeněk Pokorný.

Okresní soud ho uznal vinným a odsoudil k šesti měsícům odnětí svobody nepodmíněně. Jen proto, že svými „urážlivými“ výroky vyprovokoval druhého obviněného. Šimek se dotyčného snažil uklidnit, ale výroky takového charakteru „…kterými hanobil příslušníky KSČ, jako skupinu obyvatel coby stoupence našeho socialistického zřízení.“ Soud jeho chování zhodnotil jako vysoce nebezpečné.

Vyloučili sebevraždu

Po pobytu ve vězení začal pracovat jako palič pecí ve státním podniku Crystalex. V předvečer Štědrého dne roku 1975 Václav Šimek umírá na interním oddělení českolipské nemocnice. Ve vyšetřovací zprávě je jako příčina smrti uvedeno vnitřní udušení dosud neznámou kyanidovou sloučeninou.

Tehdy byl Václav Šimek na pracovišti sám. V bezvědomí ho našel kolega, se kterým si na jeho žádost prohodil směnu. Vyšetřovatelé našli na místě dvě odlivky od rumu a jednu od lučavky královské. Podle zprávy měl kolem sedmé večer, tedy dvě hodiny po začátku směny, v krvi už 1,4 promile alkoholu.

Skříň s lučavkou byla pod zámkem a aby kriminalisté zjistili, čím se otrávil, museli skříň vypáčit. Podle odborníků ani pod vlivem alkoholu není možné vypít tak velké množství ředidla pro těžce páchnoucí a odporné složení. Už v ústech by ji musel zvrátit, aniž by se dostala do žaludku.

Matka Václava Šimka nikdy neobdržela pitevní zprávu. Šimkův otec podal rozklad k případu i okolnostem ke generální prokuratuře v Praze. Žádal o přezkoumání s tím, že vše nebylo řádně v potřebném rozsahu vyšetřeno a vyvozené závěry odporují okolnostem, logice a povaze poškozeného syna.

V dopise stojí: „Jsem přesvědčen, že můj syn byl druhou osobou otráven. Rodina i ostatní zúčastněni vyloučili sebevraždu. Václav připravoval dárky a těšil se na Vánoce.“

Trestní stíhání bylo zastaveno. Otázek je více než odpovědí. „Nikdo mi nevymluví, že bratr vypil lučavku pod nátlakem StB nebo některého z jejich pracovníků,“ dodává i po letech sestra Ivanka Šimková–Lefeuvre. Nový poznatek přidává Zdeněk Pokorný: „V roce 1986 byly všechny materiály k případu skartovány.“

Autor: Tomáš Mařas