Původně malovala obrazy, po revoluci, kdy se k tomuto osobitému vyjádření vlastních pocitů uchýlila většina českých umělců, ale začala hledat novou inspiraci. Bylo to na jednom ze zahraničních zájezdů, v Benátkách, když ji objevila.

„Když jsem uviděla panenky, přesně jsem věděla, že to je to, čím se chci zabývat dál," vzpomíná Dagmar Jurčíková. Výtvarnice, restaurátorka a designérka, která se svými porcelánovými kráskami letos slaví dvacetileté jubileum, vystavuje až do konce února v novoborském hotelu Morris.

Z Benátek jste se vrátila zřejmě okouzlená, ale co dál?

Hledala jsem, kde se je naučím, odjela jsem do Německa naučit se vyrábět panenky z porcelánu, protože jsem chtěla hned to nejlepší. A vlastně jsem měla to štěstí, že jsem se naučila panenky vyrábět tou starou technologií. Potom jsem dva roky stážovala v porcelánce v Karlových Varech.

Co je to ta stará technologie?

Jako se to dělávalo kdysi, dneska se porcelán dělá v podstatě na strojích. Já jsem se naučila, jak se dělá forma, jak se forma množí, jak se dělají matrice a prostě všechny ty základní věci. Hodně mě protrénovala porcelánka, takže potom jsem už mohla klidně nastoupit profesionální dráhu. Začátky byly ale těžké, neměla jsem nikoho, kdo by mi radil.

Byla vůbec tehdy nějaká konkurence?

Já jsem začínala ve Varech. Tehdy jsem panenky dávala na kolonádě do obchůdků. Čínské panenky tady ještě nebyly, viděla jsem je akorát v Německu, kde byly na hromadách v supermarketech za marku a nikdo to nekupoval. V době, kdy jsem byla ve Varech, tak tady ještě vůbec žádné porcelánové panenky nebyly, kromě těch starých. Takže tady to byl můj nejkrásnější začátek kariéry, jaký jsem si mohla představit. Potom postupně přišly čínské panenky. Mezi nimi a porcelánovými je ale velký rozdíl. Čínské jsou totiž z keramiky a nepálí se na potřebnou teplotu, jinak by samozřejmě nemohly být tak levné. Já vyrábím panenky z jemného porcelánu, které mají skleněné oči z foukaného skla.

Vzpomínáte si, kterou první panenku jste vyrobila?

První panenka byla Adélka, panenka podle fantazie. Copatá a telčská, obě jsou na výstavě vedle sebe. To je vlastně moje první panenka, kterou jsem udělala kompletně sama. Dělala jsem model, formu i porcelán. Dělám také různé imitace. U některých portrétů dělám deset kusů, u některých třicet.

Unikátní výstava autorských porcelánových panenek z dílny umělecké výtvarnice Dagmar Jurčíkové začala tento týden v novoborském hotelu Morris.Takže každá panenka má své jméno?

Jistě. Třeba Maruška je portrét podle skutečného dítěte. Mám tady Dominika, to je malý Dominik Baselides, syn Libora Baselida. A Ivana Trump, to je zase unikát, ta je jenom jedna. Ivanu jsem udělala, protože jsem se s ní chtěla zúčastnit zahraniční soutěže.

Ve kterých zemích jsou dnes panenky vlastně v módě?

Německo, Anglie, v podstatě celý západ. Tady u nás, i když se podíváte do historie, bývaly továrny, ale někdy v roce 48, kdy začalo znárodnoňování, tak historie končí. Dále to byl buržoazní přežitek. Je pravda, že panenky byly drahé a ne každé dítě je mělo. Hlavně tedy ty s bisquitovou hlavičkou.

Kdo si v Čechách panenky kupuje? Jaká to je klientela?

Je to různé. Moje kamarádky, které tomu většinou propadnou a přijdou se rozpoložit mezi panenky. Potom jsou to sběratelé, kteří buď shání k nějakému tělíčku nějakou antique hlavičku a tu repliku u mě najdou nebo ji seženeme. A potom jsou to lidé, kteří mají panenku ze svého dětství a je třeba rozbitá a potřebuje opravu.

Měla jste sama ráda panenky, když jste byla malá?

Docela jo, ale já jsem si je vždycky předělávala. Měla jsem to svoje vidění, takže jsem je různě přetvářela, ale je pravda, že jsem je oblékala. Bavilo mě dělat módu a bavilo mě vymýšlet to jinak, než se to nabízí. Měla jsem třeba pončo s kožešinou, to tady nikdo nenosil, ani já ho neměla, ale moje panny ho měly.

Je nějaká panenka, na kterou jste zvlášť pyšná?

Je pravda, že jsem pyšná na Ivanu, paní Trump. Dělala jsem ji pro soutěž, protože jsem chtěla ukázat, že umím vymodelovat i dospělého člověka. V žádném případě jsem neměla v úmyslu nějak vydělat na jejím jménu, takže proto jsem udělala jen unikát. Je jen jedna a nikdy jich víc nebude. Teď ji mám doma a chodím se s ní radit. Vymodelovala jsem ji podle fotografií a videí, studovala jsem ji hodně dlouho. A až ji někdo jednou ode mě koupí, tak to všechno dostane k ní, to k tomu unikátu patří, nějaká historie, zkrátka něco navíc.

Unikátní výstava autorských porcelánových panenek z dílny umělecké výtvarnice Dagmar Jurčíkové začala tento týden v novoborském hotelu Morris.Kam až se může vyšplhat cena za takový unikát?

Do sta tisíc. Samozřejmě, že jsou unikáty i za půl milionu, ale u mě je to tak. Já se nepovažuji za nějakou velkou hvězdu, která by vystoupala. Tady v Čechách neskromně ale řeknu, že jsem zatím konkurenci nepotkala. V podstatě ten, kdo vyráběl panenky nějaký čas, tak to byli moji žáci.

A ty menší panenky?

Od tisícovky do šesti tisíc zhruba. Kdo chce panenku z kvalitního porcelánu, tak si pro sebe určitě najde. Ale úplně nejlepší je si tu panenku vyrobit, zažít to. A když už někdo nemá třeba peníze na porcelánovou, může si udělat realistickou panenku, to je ten reborn.

Kde hledáte inspiraci?

To přichází samo. Třeba ta Ivana. Chtěla jsem dospělou osobu, aby to byla Češka, aby ji poznali i v Německu, aby byla krásná a abych jí uznávala, aby to byla osobnost. A ona je, dokázala se prosadit. Když si vezmete, že odjela na lyžích někde do Rakouska a co všechno dokázala. Já vím, že si dokázala najít ty správné pomocníky, i to je ale umění.

Jaký je to pocit, když skončíte a podíváte se na hotovou panenku?

Takový ten moment dokončení práce, než ji odvezu. Dělala jsem Ivu, holčičku, pro jednu paní k Vánocům minulý rok a když jsem ji dokončila, tak jsem si tam k ní sedla a říkala jsem si, že to snad ani není možné, že jsem to dělala já. Ještě dneska mě to dojímá. Ta panna byla tak živá, že jsem nemohla věřit tomu, že jsem ji udělala. To první pro mě není dělat panenky jednu za druhou a prodávat je, já chci ty panenky zachovat s tím, že je umím vyrobit a když je třeba, odložím restaurování a tu panenku udělám. Mě nenutí dělat jednu za druhou. Skutečně to není moje priorita.

Dagmar Jurčíková• narodila se v roce 1958
• umění se věnuje již od dětství, původně začínala jako malířka obrazů, panenky objevila po revoluci v umělecké galerii v Benátkách
• je autorkou publikace Panenky z dílny do galerie
• je čtyřnásobnou držitelkou nejvyššího ocenění v soutěži Česká panenka v letech 2000, 2001, 2003 a 2004 za uměleckou reprodukci
• další ocenění získala v kategoriích portrétní panenka, experimentální tvorba
• pravidelně se úspěšně účastní zahraničních soutěží
• jejím mottem je: „Panenka je dítko, které nezlobí a nikdy vám nezestárne. Přesto, že ji necháte doma samotnou, uvítá vás s úsměvem. Všechno vám odpustí a je vždy připravena vám nekonečně naslouchat. Mějte ji rádi."