Při procházce okolo Novozámeckého rybníka v Zahrádkách, narazí v osadě Karasy lidé na dům obklopený dřevěnými sochami, často i v nadživotních velikostech. Již 17 let je tu vyrábí Filip Kubeš. „Pocházím z rodiny, kde se lidé živí rukama a tvoří. Má matka dělá zahradní keramiku. Já si našel dřevo. Čím větší, tím lepší,“ usmál se sedmatřicetiletý muž, který dle svých slov dělá truhlářskou tesařinu.

Kromě monumentálních soch se nebojí pustit téměř do čehokoliv, o co zákazník požádá. „Jsou to výzvy. Lidé jen popíšou, co by chtěli, bez jakéhokoliv výkresu, a my přijedeme,“ řekl řemeslník.

Naposledy byl v Jizerských horách, kde si rodina přála domeček na stromě.

„Ve stráni v bažině stál strom. Zákazníci si pro děti přáli prolézačky, které by zároveň fungovaly jako domeček na stromě a hřiště v jednom. Neměla chybět ani houpačka. Navezl jsem tam hromadu kulatého dřeva, nějaká prkénka a udělá se domeček,“ usmál se tesař a truhlář v jedné osobě. Rád dělá cokoliv, co není rutina. „Baví mě všechny zakázky, když to tedy není padesát stejných soch na jedno místo. To už si člověk připadá jako stroj,“ přiznal.

Zákazníky má po celé republice. Zakázku vezl nejdál na Slovensko do Nitry a nejvíce si oblíbil motiv ženy. „Baví mě ženy jako jsou víly nebo andělky. Zkrátka plastiky s ženským podtextem. Aby z toho byla cítit žena, ale na druhou stranu, aby to nebylo příliš sexuální,“ vysvětlil mladý muž a ukázal prstem na sochu zavěšenou na domě: „Například jako tamhleta svatá Marie,“ řekl.

Máří Magdalena měla v jeho životě významnou úlohu, byla patronkou jeho svatby. Konala se vloni na zahradě. „Byla to svatba s dětským dnem dohromady. Děti byly preferované. Chtěli jsme, aby si to užily a nebyly odstrčené,“ zavzpomínal dvojnásobný otec na svůj velký den.

Sedmý ročník Setkání historických a retro kočárků v Mimoni.
OBRAZEM: Mimoň patřila posedmé historickým kočárkům. Účast byla rekordní

Ke dřevu ho přivedl umělec Jiří Černý, jehož ateliér v České Lípě navštěvoval. „Poskytl mi prostor. Ukázal mi, jak se se dřevem zachází, práci s dlátem, s pilou. Zjistil jsem, že mě to baví. Vrhl jsem se do toho a hledal vlastní cestu,“ zavzpomínal na začátky s řemeslem. Nejprve prodával drobnosti. „Vydělal jsem si na jednu pilu, pak na druhou pilu a jezdil jsem na Zahradu Čech,“ vybavil si své začátky.

Filip Kubeš, truhlář a sochař z osady Karasy tvoří monumentální sochy a unikátní zakázky.Zdroj: Filip KubešTehdejší organizátor slavné výstavy pan Chládek vystudoval stejně jako Kubeš Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Kamenickém Šenově a nechal ho vystavovat zdarma. Tam se mu podařilo rozdat kontakty potenciálním zájemcům. Ti se již ozývají sami. „Už mezi lidi skoro nejezdím. Zákazníci mě sami kontaktují a říkají, co by chtěli. V dnešní době hrají velkou roli i sociální sítě. Mám asi pět hlavních zákazníků a ti dokola něco poptávají,“ řekl spokojeně.

Navíc je podle něj dřevo materiál, který není věčný. „Podepíše se na něm zub času. Takže už mohu pomalu začít dělat znovu věci, které jsem tvořil jako první,“ zamyslel se Kubeš.

Do budoucna by rád organizoval workshopy. „Chtěl bych, aby si lidi mohli sáhnout na dřevo. Něco vlastního si vyřezat,“ vysvětlil a podotkl, že tento nápad není z jeho hlavy. Sami zákazníci by rádi přiložili ruku k dílu. Další metou je tedy zrekonstruovat stodolu, vytvořit v ní dílnu a pozvat lidi, aby si mohli něco sami vyřezat.