Alena stojí před maringotkou a domlouvá koze, která okousala libeček… „Jsi blbá, koza, já ho potřebuju do polévky.“ Dva psi se vyhřívají na sluníčku stejně jako několik koček. Archa Alenina. Toho menšího psa přivedla až ze Španělska, kde se k ní přidal na její pouti. Tady v maringotce u Mimoně sní Alena svůj sen. Jak bude jednou se svými dětmi. Jak se podívá do Izraele, odkud ji nedávno potupně vrátili z letiště, protože neměla dost peněz…

Sní o tom, jak si dodělá střední školu a naučí se anglicky. Hájí právo svých koček na to, aby nebyly kastrované a chvílemi připomíná Angelu Davis, jak ohnivě hovoří a obhajuje. Svým kamarádům tím leze trochu na nervy, protože koček přibývá a majitelce docházejí někdy peníze. Ale tohle je prostě Alena. Na druhou stranu dokáže být laskavá, soucitná, vstřícná a přátelská.

Když se rodiče rozvedli, odstěhovala se máma s patnáctiletou Alenou do Prahy. „Na jeden den nikdy nezapomenu. Bylo nádherné letní odpoledne, trochu jsem se nudila a najednou se objevili „princové“. Před metrem v Kačerově se na kolečkových bruslích proháněli dva kluci“. Usmáli se na ni, ona na ně, slovo dalo slovo a kluci jí nabídli, jestli nechce zkusit něco, co ještě určitě nikdy nezkusila.

Nabídka byla lákavá. Ještě se chvíli rozmýšlela, ale nakonec šla s nimi. Měli pervitin a její start k drogám byl přímo raketový. První dávka rovnou do žíly. Princové byli na svá léta poměrně zkušení a svou novou princeznu rádi zasvětili a uvedli do třinácté komnaty.

„Začal život, který byl neskutečný a mně se hrozně líbil. Vyzkoušela jsem všechny drogy, které kdy byly k mání. Frčela jsem životem, užívala si a neohlížela se na nikoho. Možná jsem se trochu bála, že kdybych se ohlédla, zkamením,“ říká Alena.

Další příběhy NAJDETE V PRAVÉM VLOUPCI - v rubrice Související články

„Jednoho z těch kluků na kolečkových bruslích jsem si za pár let vzala za muže a i když se nám postupně narodily tři děti, žili jsme tak, jak se nám líbilo a jak jsme byli zvyklí. Je mi zle, když dnes vzpomínám na všechny ty šílenosti a zvrácenosti. Běhala jsem po ulicích se zapíchnutou stříkačkou ve stehně, sváděla kdekoho pro trochu drogy, kašlala na děti…“

Manžel se jednoho dne předávkoval heroinem a zemřel. Všechny tři děti si vzala jeho máma a od té doby je neviděla. Vůbec netuší, že existuje nějaká Alena, která je jejich máma. Pro ně je máma jejich babička.

„Pokusy přestat brát neumím ani spočítat. Prošla jsem nejrůznějšími zařízeními, psychiatrickými léčebnami. Vždycky jsem si říkala už nikdy a vždycky jsem si zase vzala. Dnes vidím příčinu hlavně v tom, že jsem neměla kde bydlet… Mámu totiž srazilo auto, stejně jako mého mladšího bráchu… A já jsem krásný byt po mámě v Praze profetovala, stejně jako nábytek a zařízení, co v něm bylo. Takže jsem vždycky skončila na bytech s feťáky.

Co mi život s drogou dal? Ze začátku neobvyklé, krásné zážitky, skvělý sex. A kolik mě to všechno stálo? Bez manžela, bez bytu, bez peněz, bez práce, bez vzdělání, bez přátel, bez dětí… jen sama, s dluhy a žloutenkou typu „cé“. V pětatřiceti jsem se konečně zmohla na garsonku, kterou bych splácela snad do konce života, tak jsem si našla maringotku.

Dělám v továrně na výrobu židlí a každý den šlapu několik kilometrů do fabriky. Posílám alimenty na děti a občas za to dostanu jejich fotku. Žiju uprostřed lesů, mám kozu, kočky, psy a nové kamarády. Kde jsem na to všechno vzala sílu? Vůbec nevím. Ale vím, že sama bych to nezvládla. Bylo to zvenčí, něco silnějšího než jsem já. Tuším, nevím…“

Je to už pár měsíců, co Alena mohla ke svým dětem blíž než jen tak, že se zpovzdálí dívala, jak si hrají na pískovišti. Když pískovišti odrostli, začali si zahrávat trochu jinak. Nejmladší dcera a prostřední syn začali brát drogy.

Nejstarší je skvělý kluk, Aleně září pýchou oči, když o něm mluví. Babička přestala „děti“ zvládat, a tak mohla Alena na scénu. Setkání byla prý krásná a hořká zároveň. Jak má říkat máma svému dítěti, aby nebralo drogy… když kvůli drogám ho opustila. Nebyla tam, když potřeboval přečíst pohádku, pofoukat rozbité koleno, pohladit či poradit s úkoly.

„Ať je to jak chce, jsem šťastná, že jsme se po letech našli. Nezbývá mně než věřit, že všechno dobře dopadne. Myslím, že jsem drogám zaplatila cenu nejvyšší… Kdyby se tak dal život vrátit, nestála bych ani o jedinou profetovanou minutu…“

Magda Jodheeová