Ďáblova stvoření? Kvůli pověrám lidé kočky upalovali zaživa, jedli jejich mozky

Město Ypry se zapsalo do světové historie především kvůli válečnému roku 1915 a prvnímu nasazení chemického bojového smrtícího plynu ve válečném konfliktu. S krutostí si ale město zadalo už o půl tisíciletí dříve. V roce 1410 tu proběhla první Kattenstoet, kočičí středa. Tento den měšťané házeli na zem kočky ze zvonice Svatomartinské katedrály. Pád ze 104 metrů kočka přežít nemohla. Zábava se tu držela až do roku 1817. Důvodem nebylo nic jiného, než živená pověra, že kočky jsou ďábelská stvoření, která slouží čarodějnicím a maří lidské konání. Notně vyživená nejen omezeností středověkého člověka, ale i církevními hodnostáři.

Kočky upalovali zaživa i věšeli

Právě kočka byla nejspíš nejpronásledovanějším zvířetem posledních sedmi století. „Zabíjení koček se objevuje v literatuře, od Dona Quijota, jenž se odehrává ve Španělsku v 17. století, po Germinal ve Francii na počátku 19. století,“ shrnuje americký historik Robert Darnton ve své knize Velký kočičí masakr.

Ono zabíjení ale nikdy nebyla jen strohá poprava. Lidé se přímo vyžívali v mučení zvířat. „V Semuru například během svátku zvaného dimanche des brandons děti uvazovaly kočky na klacky a opékaly nad ohněm,“ popisuje jednu francouzskou kratochvíli historik.

PŘEHLEDNĚ: Co znamenají různé polohy, ve kterých kočky rády spí

Mezi francouzskými běžně užívanými rčeními se dodnes vyskytuje třeba průpovídka „Trpělivý jako kočka, které trhají drápy“. Darnton popisuje také případ, ke kterému došlo v 15. století v Anglii, v době reformace. „V Londýně dav protestantů oholil kočku, aby vypadala jako katolický kněz, oblékli ji do ornátu a pověsili na šibenici v Cheapside,“ popisuje v publikaci.

V minulosti lidé věřili, že kvůli spojení s ďáblem měl kontakt člověka s kočkou neblahé následky. Robert Darnton v knize Velký kočičí masakr zaznamenává například francouzskou lidovou pověru, že přeběhnutí kočky přes cestu předznamenává přímo budoucí setkání s ďáblem a boj o spásu duše. „Bílé kočky byly stejně nebezpečné jako černé,“ uvádí možná překvapivě autor.

Zvíře s lidskou tváří? Ruska se snaží vyšlechtit nový typ kočky

V kočky se čarodějnice samy přeměňovaly, aby mohly souložit s čerty a satanem, který se sám vtěloval do podoby černého kocoura. Ve městě Anjou se tradovalo, že vniknutí kočky do pekárny zničí kynutí chleba, v Bretani zase znamenalo setkání s kočkou zmařený lov ryb. „V Beárnu pohřbívali kočky zaživa, aby uchránili pole před plevelem a krev z čerstvě useknutého kočičího ocasu pomohla člověku po těžkém pádu,“ líčí další pověry francouzského venkova historik.

Na druhou stranu některé pověry připisovaly kočičím tělům i léčivé účinky, například rozpuštěné kočičí bobky ve vodě měly zastavit břišní koliku. A pokud jste měli štěstí a snědli v 17. století v Bretani teplý kočičí mozek, mohli jste se stát neviditelnými.

Ropuchy zažívaly peklo na zemi

Podobně jako na kočky se hněv lidu snášel i na ropuchy. Známá dětská zábava, strkání brčka do žabího řitního otvoru, má kořeny ještě v temnějších praktikách. Záznamů o nich poskytuje dostatek i česká literatura a dobový tisk. „Jdi za soumraku na místo, kde žáby křičí, a srpem nebo kosou do nich sekej. Pak se potři krví, jež na srpu nebo kose zůstala, a zbavíš se jich navždy,“ zaznamenalo v roce 1892 periodikum Zlatá Praha.

Jednalo se o pověru ze Smidar. Věřilo se, že žáby kousají krávy do vemen a ty pak dojí krev nebo nedojí mléko vůbec. Léčba spočívala v uvaření ropuchy zaživa, následně vysušení a prášek že žáby se dal vypít ve vodě krávě. A bylo po problému Nejdůležitější ale byla prevence, spočívala obyčejně v probodnutí každé žáby vidlemi.

Na Šumavě se podobná pověra tradovala také o ježcích. Jinde zase věřili, že když vhodí žáby do hašeného vápna a tím pak vybílí světnici, zbaví se hospodářství švábů. Obojživelníkům se také přisuzovaly vražedné sklony. „Zavleče-li ropucha vlasy něčí do hnízda, člověk ten schne až zemře,“ doplňuje další pověru autor článku ve Zlaté Praze.

Paleontologický poklad: V Kanadě objevili mládě mamuta, stav mumie šokoval vědce

Podobně jako ropuchy byli k okamžité smrti odsouzeni i netopýři. Dobové záznamy hovoří o tom, že často skončili ještě živí přibití na vrata hospodářství. Přírodovědec Bohumil Bauše ve spisu Člověk a živočišstvo z roku 1907 zaznamenal tehdejší dobové ukrutnosti z celého světa.

Důvody, proč tak lidé činili, viděl Bauše v přeměně původního strachu, který lidé z těchto zvířat měli, do demonstrace síly a moci, která přišla zejména s technologickým pokrokem a zbraněmi. „Peruáni stahují kozly za živa, v Bosně zakopávají cucavé sele, V Japonsku zahrabávají psa za živa až po hlavu, Kyrgyzové zkoušejí sílu svou tím, že nohu ovci zaživa vytrhnou, jinde stínají kohouty,“ shrnuje. V okolí Říma zase ještě v té době měl probíhat zvyk, že se uvázal ke sloupu býk a měšťané ho bodali vším, co měli po ruce – noži, vidlemi a ke slovu přicházely také kameny.

Zajíc krásu přináší

Některé pověry se naštěstí obešly i bez sadismu. Na začátku 19. století se mezi českým lidem tradoval zajímavý recept na získání krásy. „Kdo jí zajíce, bude po devět dní hezkým,“ zachytil jednu z pověr Jan Petrus v díle Živočišstvo a o těle lidském v roce 1905. Krásy chtivý člověk se ale musel po devět dní vyvarovat kontaktu, ba i jenom pohledu s hnojem. Jinak byla krása pryč.

Autor také zmiňuje návod, jak přijít k bohatství. „Štěstí dosáhnouti může, kdo počítá bílé koně. Až jich napočítá sto, štěstí přijde,“ zní průpovídka. Samozřejmě má ale i háček a pojistku pro to, aby nefungovala. „Nesmí však v té době, kdy počítá, potkati kominíka. Stala-li se mu tato nehoda, musí počítat od znova.“

Škvoří kleště uším vážně neublíží

Dnes už kvůli pověrám většinu zvířat v Česku nikdo rituálně nezabíjí a například úmyslné zabití kočky je považováno za ojedinělý exces. Výjimka ale platí u hmyzu, který je kvůli bodání stále neoblíbený. Za smrtí jednoho druhu hmyzu ale stále stojí ve velkém i jedna pověra. Zejména teď, v době letního kempování a pobytů v přírodě.

Nejeden člověk si vzpomene na známou průpovídku o nebezpečí, které představují škvoři. Křídlatý hmyz měří jen několik milimetrů, od pradávna z něj ale lidé mají obavy. Za všechno mohou špičaté klíšťky na konci zadečku. Podle pověr právě jimi škvoři proráží ušní bubínky. Že se jedná jen o pověru, se dočteme v českém neodborném tisku už na konci 19. století, později měli lidé možnost opravit si názor i skrze odborné zoologické publikace.

Mrzačí je i zabíjejí. Na zvířatech se dál testuje, i přes jiné možnosti

„Prostý člověk myslí, že chrániti si musí uši, aby mu do nich škvor nevlezl a bubínek neprokousal. Ale na naše uši má škvor nejméně namířeno,“ uvádí už v roce 1904 Alfred Brehm ve čtvrtém svazku Brehmův život zvířat. Pověra o škvorech podle Brehma vznikla tak, že někdo kdysi mohl usnout v trávě a škvor, mající rád stinná místa, využil ucho jako zdroj stínu. „Bylo již dříve poukázáno k jiným nebezpečenstvím, hrozícím při neopatrném počínání takovém, pročež lépe jest neklásti se do trávy a neusínati v ní,“ radí Brehm.

Nepomohlo to a pověru slýchali na táborech ještě dnešní třicátníci. Klíšťky na konci zadečku slouží ve skutečnosti škvorům především k uspořádání blanitých křídel pod krytky a také při kopulaci.